Letní dopoledne

14. července 2014 v 2:33 | Anne-chan |  Vzpomínky
Procházela jsem si tak svůj blog a našla tu rubriku "vzpomínky". Do čista jsem zapoměla na to, že jí tu ještě mám, navíc tam byl jeden jediný samotinký článek. Tak jsem k němu připsala další. Je to jedna z nejkrásnějších vzpomínek co mám, nebudu tady před vámi skrývat, že když jsem to psala, občas jsem měla tak zamlžený obraz, že jsem ani neviděla.

Každopádně kdo nechce, číst to nemusí, píšu si to vlastně pro sebe, když si to potom přečtu, vžívám se do situace mnohem lépe.



Bylo mi asi deset let...
Vyšla jsem ze starých, místy červotočem prolezlých, dřevěných dveří. Z venčí byly místy pomalované křídou, přes to byla vidět jejich tyrkysově mátová až šedá barva. Pustila jsem ošoupanou, placatou, lehce zaoblenou kliku. S vrzavým zvukem spadla trochu níž. Pod nohama jsem ucítila vratkou kovovou rohožku, pod níž se skrývalo velké množství různých překvapení při každém pohledu. Od kamínků, přes kočičí granule až po zablácený padesátník.

Jediným hlubokým nádechem jsem vstřebala chladný ranní vzduch. Stačí když udělám jediný krok do dvora a vstoupím na přívětivé sluneční paprsky. V mžiku mi bylo o trošku tepleji, stiskla jsem rukávy svého oblíbeného "mourovatého" svetru, jak mu mamka říkala, který mi babička každý rok přeplétala, aby mi nebyl malý.

Měla jsem spoustu nápadů co dělat, kam jít. Ale nejprve jsem musela jít pozdravit svého milovaného a nejlepšího přítele, toho, který mi rozuměl ze všech na světě úplně nejlépe. Procházela jsem kolem modře natřeného plaťáku s hromadou trávy, při tom vytáhla jedno duté stéblo a strčila si jej mezi zuby. Ukousla jsem a rozžvýkala úplný konec, z než se spustilo trochu nasládlé šťávy. Ještě jsem obešla napůl zrezavělý sběrač na seno a do nějakého sena rovnou šlápla. Bylo mnohem měkčí než kameny, mezi nimiž rostl nezbedný plevel s kulatými lístky, místy jetel. Což byl povrch celého dvora. Pokud se ale jednalo o bezpečnost, bylo lepší chodit po kamenech. Suché stonky zpropadeně kloužou snad pod každou podrážkou.

V nose mě zašimrala má oblíbená vůně, jedna z nejkrásnějších, koňská vůně. Bez povšimnutí jsem přecházela to, že jsem cítila ještě několik telat, prase a možná trochu králíky. Všechna tahle zvířata bydlela v drobné, tmavé horní stáji. Ovzduší zde bylo trošku vlhčí. Přivítalo mě tiché zaržání z levého rohu. Malý pozdrav, ve kterém se skrývá více než tisíce přívětivých slov.

Opatrně jsem našlápla na pravo. Pode mnou to trochu zadunělo. Pod nepatrně zkroucenými prkny se skrývala žumpa, nebo jen její odtok? Nikdy jsem si nebyla zcela jistá, co jsem přece věděla úplně přesně, že tam nikdy nechci zahučet.

Nahnula jsem se dopředu k pletivu na králíkárně a prsty přejela po heboučkých čumáčcích mladých králíčků. Prostrčila jsem dovnitř zbytek trávy, který mi nepřipadal zas tak chutný. Každý se zakousl do nějaké části a v momentě tam nezbyla ani zmínka po tom, že bych jim něco dávala. Usmála jsem se pro sebe. Teď už jsem šla najisto dozadu, přímo k němu. Nahmatala jsem v kapse odrbaných tepláků kus usušeného chleba a natáhla ruku dopředu. Černý poník s rošťáckým pohledem si ji bez čekání vzal a pokyvoval při tom hlavou nahoru a dolů, od tlamy mu ukápla napěněná slina.

Zašmátrala jsem prsty po jeho hlavě a hladila jej, prohrabávala mu hřívu a mluvila na něho. Říkala jsem mu vždycky úplně všechno, co jsem dělala, jak jsem se cítila, když mě něco trápilo, bolelo. A on poslouchal, věnoval mi veškerou svou pozornost. Občas mi při tom olizoval ruku, nebo tahal za oblečení, pokoušel se mě štípnout. Byla to hra, druhý poník, kterého jsme tu dříve měli zemřel, byl docela starý, bylo mu skoro třicet. Byla jsem tu tedy jen já, s kým si mohl hrát.

Vyvlíkla jsem křížek z řetězu, který držel dřevěnou stěnu od provizorního boxu a posunula ji. Nemusela jsem nic dělat, držet ho, šel poslušně za mnou, ještě si mě přidržoval zezadu za konec svetru, jako abych mu někam neutekla. Vzala jsem si s sebou ale vodítko. Nešli jsme příliš daleko, jen před stáj a do leva za roh do průchodu, kterým chodily krávy na pastvu. Tam jsem ho uvázala na železné oko, které z mě neznámého důvodu čouhalo ze zdi. Náhodou hned nad ním bylo okno, docela malé, když jste stáli ve stáji, neřekli byste, že tam nějaké je, jelikož bylo za králikárnou, ale bylo tam. Dobré místo na to, abych si tam mohla schovat kartáče na čištění, průchod byl pod střechou, půda propojovala dvě části chátrajícího domu, postaveného do "U." Tenhle průchod byl přesně v prostředku.

Začala jsem láskyplně přejíždět po zaprášené celkem drsné srsti. Kartáčování mě nezkutečně bavilo. Kontrolovala jsem při tom, zda je všechno pořádku, přejížděla po štíhlých krásně tvarovaných nohou. On nevypadal přímo jako poník, možná byl menší, ale jeho tělo mělo tvar, trochu jako český teplokrevník, ani hlavu neměl příliš velkou.

Poslední přišly na řadu kopyta, všechno šlo hladce, až na levou zadní nohu, nevím, zda jej lechtal můj dotek, nebo jen vyváděl, prostě s nohou pokaždé začal kopat. Pohladila jsem ho po noze a uklidnila několika slovy. Potom jsem mohla v klidu pokračovat.

Konečně jsem byla hotová, co konečně, dokázala bych tam takhle popocházek a kartáčovat ho celý den, chtěla jsem toho ale stihnout víc. Rozvázala jsem uzel na světle modrém vodítku a volným krokem vyšla z betonového průchodu do dvora, zaposlouchala jsem se do cvakání poníkových drobných kopyt, které doplňovalo bučení krav ze chlíva a zpěv ptáků, kteří vstávali ještě dříve než já. Opět jsme mířili do leva na asfaltovou silničku, která vedla k nám.

Trknulo mě v hlavě, že bych se mohla zase jednou projet, klusem jsme se vrátili k vchodovým dveřím a já bleskově popadla uzdečku z chodby. Venku jsem jí vyměnila za ohlávku a šlo se. Na silničce jsme se tentokrát zastavili. Zleva byla malá záhrádka, kde mamka pěstovala růže a pivoňky, na pravo stála zeď a na ní ještě několik cihlových zítek, které tam zůstali, přes to, že plot už tam dávno nebyl. Za tím byla další zahrada, kde už rostla jen tráva a několik stromů. Kdysi tam býval velký záhon s jahodami a truhlíky s květinami, ale čím starší maminka byla, tím víc jí bolely záda od těžké práce ve chlívě a proto se nemohla starat o všechno.

Postavila jsem se nahoru, přehodila otěže přes jeho hlavu a bleskově přelezla na kulatý pohodlný hřbet mladého valacha. Byla jsem jediná, kdo na něm dokázal sám jezdit, nebála jsem se, to bylo hlavní. Jeho zvykem bylo, co nejdříve schodit a jít domů. U mě se mu to ale nevedlo. Zatnula jsem zuby a prostě jej pobídla. Poslechl mě, věděl, že když já něco chci, tak neustoupím a šel. Chvíli jsem ho vedla po silnici, dokud jsme se nedostali k otvoru, kterým se dalo prolézt na louku.

Slunce už bylo výš na obloze, vnímala jsem všechny vůně přírody, zvuky, barvy. Ještě více jsem byla unášena jeho pohyby. Svižnou chůzí si to štrádoval do mírného kopce, musela jsem ho krotit, kdybych jen chviličku nedávala pozor, rozeběhl by se plným triskem až na úplný vršek ke dvěma červenobílým pruhovaným tyčím, které vyznačovali geodetický bod a při tom vyhazoval. Ne, ne takhle to nešlo. Celou cestu jsem ho chválila a stále s ním mluvila, měl jedno ucho pěkně natočené dozadu a druhé tak po různu, kde co slyšel.

Přestávala jsem v těchto chvílích myslet, nebylo to přeba. Přes to si pamatuji svůj rychlý tlukot srdce, který musel slyšet při nejmenším on, když mě nesl. Bylo to protože jsem se bála, že se to nějak zvrtne a v příštích dvou vteřinách budu na zemi. Stejně nemůžu vzpomínat na hezčí dopoledne...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti mé články?

Ano 94.6% (35)
Ne 5.4% (2)

Komentáře

1 Baka Kamaru xD Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 14. července 2014 v 18:02 | Reagovat

Whaaa, tak to je opravdu pěkná vzpomínka!! :3 ... Dokážeš úžasně vypravovat :3 ... Úplně jsem se vžila do toho příběhu ... vážně krásný!! :3

2 Anne-chan Anne-chan | Web | 14. července 2014 v 18:25 | Reagovat

[1]: Jéé moc děkuju D: jsem ráda že se ti to líbilo :3

3 Reita Reita | Web | 14. července 2014 v 19:32 | Reagovat

jej to je krásne :D píšeš pekne a ako to tak čítam su to naozaj krásne spomienky :D  niečo ako spôsob deníčka :D moc pekné T3T
......
Ja som sa tiež naučila piecť od mamky ale ked už to robím pár rokov tak mi už nemusí ani pomáhať XD zvyšok je už vždy na mojej kreativite :D a ano hrozne moc ma to poteší :D u nás doma to potom ocko spomína najmenej tri dni aké to bolo dobré XD .... čo sa týka varenia tak môžem povedať že je to moja druhá vášeň *_______* a kedže su  prázdniny tak varím vkuse iba ja s Pides a občas aj sama XD ale skôr to robíme spolu je to potom väčšia zábava :D

4 Aya Aya | E-mail | Web | 14. července 2014 v 20:45 | Reagovat

nuní **-*******

5 Anne-chan Anne-chan | Web | 14. července 2014 v 22:58 | Reagovat

[3]: Děkujííí *-*

[4]: :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama