KHS 6 Nepochopitelný zázrak

8. června 2014 v 19:00 | Anne-chan
Tak zase jednou dílek ^^ už jsem fakt dlouho nenapsala.. tak snad jste pořád v obraze a bude se vám líbit ^^

Budík na nočním stolku začal nepříčetně řinčet. Chtěla jsem natáhnout ruku a zastavit ho. Ten řev byl ještě víc nepříjemný než kdy jindy... Cítila jsem, jak mě z toho bolí uši, děs! Moje ruka nechtěla poslouchat, byla hrozně ztuhlá. Zalapala jsem po dechu, musela jsem se nadechnout pusou, nos byl zjevně pořádně ucpaný. V krku jsem pocítila zaškrábání, jak jsem nasucho polknula. Co se to sakra dělo? Ještě večer jsem byla úplně v pořádku, nic mi nebylo... Večer nebyla zima, teda alespoň mě zima nebyla.
"Anneeeee!!! Vypni už ten budík!" Seishiro byl zřejmě už nervní za dveřmi, asi třikrát zaklepal.
"Ghomeshai" Zachraptěla jsem prapodivné slovo, kterému zřejmě asi nešlo rozumět a ani nešlo pořádně slyšet. Bezmocně jsem zakňučela. Nakonec se mi podařilo natáhnout ruku, budík jsem ale jen nemotorně schodila na zem. Naštěstí alespoň přestal úprosně zvonit.
"V pořádku?" Soused nakoukl našimi společnými dveřmi do mého pokoje. Nešťastně jsem k němu zvedla oči s omluvným pohledem.
"Haai." Znělo to spíš jako když něčím vylekáte kočku a ona se naježí a chce utéct.
"Nevypadáš zrovna dvakrát dobře." Přistoupil k posteli a položil mi ruku na čelo. "Úplně hoříš!" Asi měl pravdu a bylo mi děsně. Přikývla jsem. Alespoň něco mi šlo.
"I kdybys chtěla, dneska opravdu nikam nejdeš! A klidně tu s tebou zůstanu! Můžu si vzít volno, zatelefonuju Irukovi do školy. Všechno co budeš chtít a potřebovat." Byl jak anděl, nemohla jsem ho ale jen tak otravovat! Nemůže pro mě dělat všechno. Vážně byl jako můj starší bráška. Sice nerada, ale souhlasila jsem.

Celý den ubíhal strašně pomalu, bylo to úporné, jenom ležet a nic nedělat. Pod dekou jsem se šíleně pekla. Ještě ke všemu sluníčko pražilo do mojeho okna.
"Máš návštěvu." Seichirou jen pootevřel dveře a nakoukl, aby mi to sdělil. Kdo by mě mohl přijít navštívit? Pak mi to došlo! Vybavil se mi včerejše, zrudla jsem. Naštěstí mě omlouvala nemoc, tak jsem se nijak nesnažila to zamaskovat.
"Konichiwa." Do pokoje zavlála modrá šála. Usmála jsem se na pozdrav. Z hrdla se mi vydralo pár slov. Zřejmě pochopil, že toho tolik nenamluvím. "Přinesl jsem ti zápisky z hodin, a něco k jídlu." Položil tašku vedle mojí postele. Neměla jsem slov. Ještě lepší bylo, že si myslel, že se budu učit, zrovna já.
"Arigatou." Zachraplala jsem potichu. Nahnul se ke mě a políbil mě na čelo. Zatočila se mi z toho hlava. Alespoň jsem si teď byla na sto procent jistá, že to co se včera stalo nebyl sen.
"Počkej, co to tady máš?" Naklonila jsem hlavu na stranu, nebo jsem se o to pokusila. Dotkl se špičkou prstu modřiny na obličeji. A přišel čas na další vysvětlování. Opatrně jsem se posadila a poplácala na peřinu, aby se posadil. Chvilku jsem si ho jen tak prohlížela a potom jsem začala vyprávět. Moc dobře se mi nemluvilo, občas se mi trochu uvolnila bolest v krku, ale nic moc. Každých pět minut jsem vyprávění přerušila hlasitým smrkáním. V jednu chvilku jsem ještě slyšela, jak Seishirou odchází k sobě normálními dveřmi, zřejmě aby nás tu nerušil.
"Týjo! Počkej, říkala jsi něco že by ta věc od tvojí mamky měla mít léčivé účinky?" Zeptal se trochu překvapeně. Přikývla jsem a ukázala na místo, kde to bylo schované.
"Podej mi to prosím." Požádala jsem ho. Udělal to, vstal a položil mi do klína krabici. Vytáhla jsem tu knížku co vypadala jako herbář a otevřela jí. Dívala jsem se na květinu, vypadala trochu jinak, než když jsem jí viděla naposled. Přejela jsem po ní rukou. Začala zářit bíle a spíš do modra. Jako kdyby mě hladila něčí ledová ruka úplně všude. Bolest odcházela a začínalo mi být dobře, až jsem se cítila naprosto skvěle, svěží. Kulila jsem oči na tu věcičku. CO to bylo? Tak úplně jsem tomu nevěřila, teda napůl, tohle mě ale přesvědčilo o tom, že obsah dopisu je pravdivý... I když to co se tam píše o smrti. Nakonec pomohlo to? Pomohlo, tak o tom nebudu dál přemýšlet.
"C-co t-to byl-lo?" Konohamaru zíral úplně nevěřícně.
"To, o čem jsem ti tu vyprávěla... A už vím i proč po tom tak jdou." Odvětila jsem úplně klidně. Vstala jsem z postele a krabici vrátila na její místo. Teď vím jak to funguje, a budu si dávat ještě větší pozor. Měla jsem takový špatný pocit, že se brzy něco stane...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama