KHS 3 Napadení

10. března 2014 v 20:18 | Anne-chan
Táák a ještě teda KHS :3 a teď na všechno házím bobeeek! :'DDDDDDD



Raději jsem přidala do kroku. V zádech jsem ale stále cítila něčí pohled. Lačně mě probodával. Otočila jsem se. V tom jsem opět ucítila něčí dotek! Už jsem toho měla opravdu plné zuby! Chtěla jsem začít křičet, nadávat! Ten dotyčný mi ale dal ruku přes ústa a odtáhl mě do uličky mezi ploty a opřel mě o zeď nějakého křiklavě růžového domu, ze kterého jsem byla zhnusená, jen jsem ho viděla.
"Tak kde ho máš?!" Vyděšeně jsem se dívala na divného chlápka s kapucí a šátkem přes pusu.
"Kde mám koho?" Nechápala jsem.
"Ten květ!" Zařval mi do ucha. Strašně mu páchlo z huby. Zároveň mi vrtalo hlavou, jak na to přišel.
"Nevím, o čem mluvíš sakra!" Zařvala jsem na něho také. Zapírat jsem uměla opravdu přesvědčivě, byla jsem vlastně dost dobrá lhářka.
"Moc dobře víš!" Už byl vytočený na maximum. Na ruce, kterou svíral lem mojí uniformy, začali naskakovat žíly, až i na jeho spáncích se dal dobře rozpoznat tep. Doufala jsem, že to není to, co si myslím. Bohužel však bylo. Byl tak vytočený, že se po mě pořádně ohnal a vrazil mi pořádnou ránu do čelistí. Při tom mě pustil, odletěla jsem kousek stranou a sjela po růžové omítce dolů. Trochu se mi zatočila hlava, ale vstala jsem. Přemýšlela jsem, co mám dělat, ale nic mě nenapadlo.
"To teda nevím! Nevím, co po mě chceš, nemám tušení!" Řvala jsem z plných plic. Už, už se připravoval, že mi vrazí další ránu. Můj řev ale někoho přivolal. Ozvalo se zaštěkání a za divým chlápkem se vynořil velký chundelatý pes. Najednou jako by mi spadl obrovský balvan ze srdce.
"Okami!" Chlápek se dal rychle na útěk a pes přiběhl přímo ke mně a začal mi olizovat obličej. Radostně jsem ho objala a načechrala mu srst na hlavě. "Jsi můj zachránce!" Když jsem zvedla hlavu, stál nade mnou Seishi.
"Co se tu dělo?"
"To ti všechno povím, ale až doma, tady to není zrovna nejlepší nápad." Řekla jsem trochu potichu.
"Dobře. Teď ale půjdeš se mnou na procházku s Okamim, potřebuje se proběhnout." A tak jsme šli. Okami celou dobu poskakoval kolem nás, často mi něco přinesl, když jsem mu to ale hodila, doběhl k tomu, vzal to do tlamy a hodil to ještě o kus dál. Vypadal opravdu vtipně.
Když jsme se vrátili domů, každý jsme šly do svého bytu. Potřebovala jsem se převléknout, školní uniformu jsem dala rovnou na vyprání, vypadala opravdu strašně, jak jsem se v ní válela na zemi. Když jsem si vzala volné tričko a tepláky, podívala jsem se do díry v podlaze pod psacím stolem, jestli tam stále je obsah balíčku od mojí mamky. Oddechla jsem si, když jsem zjistila, že tam stále je. V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Vstala jsem a otevřela je. Seishi mě pozval k němu do pokoje.
Jeho prostorný pokoj byl kupodivu uklizený, vždycky byl uklizený, nikdy mi moc nešlo do hlavy, jak to ten kluk všechno zvládá. Nabídl mi, ať se posadím a přinesl nějakou limonádu. Všechno jsem vyklopila. Začala jsem tou podivnou kytkou a potom i napadením cestou ze školy.
"Jak někdo vůbec může uhodit dívku?!" Rozčiloval se Seishirou. Jeho obočí teď skoro zakrývalo celé jeho oči, až mě to trochu pobavilo.
"Nevím, ale je to tak. Zajímalo by mě, proč jdou po té kytce. Možná proto mamka zemřela a věděla to." Přemítala jsem.
"Možné to je, ale na to přijdeme později, teď je hlavní, jak budeš chodit do školy a ze školy. Do školy bych tě klidně doprovázel každé ráno, to stíhám, ale ze školy ne, jednou končím tak, podruhé jinak. Nejde to. Moc mě to mrzí Anne-chan." Bylo opravdu vidět, že ho to hodně trápí.
"To je v pořádku, ráno chodím s tátou a odpoledne si to nějak zařídím." Jeden nápad jsem opravu měla, ale v krku se mi udělal knedlík, jen jsem na to pomyslela. "Raději půjdu, brzo se vrátí táta." Zakončila jsem to nakonec a vstala. Poděkovala jsem Seishimu za to, že mě vlastně zachránil a taky za limonádu, že mě vyslechl. Cítila jsem se vedle něho, jako by byl můj bratr.
Do svého pokoje jsem vstoupila akorát, když Iruka odemykal dveře. Raději jsem za sebou zamknula, když jsem přišla, pro bezpečnost. Přišel naštěstí docela pozdě, když byl na rámenu s Narutem. To byl jeden z jeho nejoblíbenějších studentů.
"Konbanwa senseeeeei!" Snažila jsem se vypadat spokojeně a tak jsem ho s radostí pozdravila. Hned ve dveřích se ale na jeho tváři objevil ustaraný otcovský pohled.
"Anne, co to tady máš?" Díval se přímo na můj obličej.
"C-co kde?" Rychle jsem se běžela podívat do zrcadla, abych zjistila, co na mě vidí. Jen co jsem spatřila svůj odraz, okamžitě mi to došlo. Modřina skoro přes celý obličej!
"Sakra!" Zanadávala jsem.
"Co se ti stalo?" Co jsem měla říct?
"N-no já upadla na kámen." Vymluvila jsem se opět nadmíru přesvědčivě. Tak že mi to uvěřil. Nejhorší ale bylo, že jsem vůbec nevěděla, jak to zamaskuji!

Ten večer mi bylo docela špatně. Nevěděla jsem co dělat a hlavně! Bála jsem se, jak dopadnu zítra. Přijdu do školy s modřinou na obličeji! Už jsem viděla Moegin posměšný úšklebek…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | E-mail | Web | 30. června 2014 v 14:24 | Reagovat

tak to bylo napínavé, určitě si budu číst další části :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama