K project FF // Z pohledu Ayuu// 3

17. února 2013 v 18:53 | Anne-chan |  K-project FF //Z pohedu Ayuu//
Nyaaaa *.* konečně som to napísala a ještě musím napísat další díl :333 :D začíná to v kuchyni, končí to v kuchyni :D

...

Oblečená jsem se vrátila do kuchyně a pověsila se na Namaiki s příkazem "Směr lednička" a tak mě dotáhla k sobě do bytu. "Stalo se něco mezi tebou a onii-san?"
"Hehe, jak si na to přišla?" Zasmála se.
Opřela jsem si bradu o její rameno a už nic neříkala. U Nama-chan v bytě jsem si zabrala místo u ledničky a vytáhla něco k jídlu společně s pomerančovým džusem.
"Ayuu?" Ozvalo se zpoza rohu.
"Hai?" Otočila jsem se s plnou pusou.
"Dneska si jdu pro výplatu, co kdybychom si udělali na večeři Yakitori?"
"Nyuuuuu!!" Yakitori jsem měla dost ráda… Najednou mě ale zarazila jedna věc. "Ty pracuješ?" Zeptala jsem se a posadila se na stůl.
"A z čeho myslíš, že tě živím?" Zeptala se, se smíchem. "Jestli sis nevšimla, tak většinu času který u mě trávíš je v ledničce, nebo v kuchyni u stolu a pak to jsou obědy a večeře, alespoň že se Mikoto zmůže na to občas ti přichystat snídani a obědy máš ve škole, když tam teda jdeš."
Podívala jsem se směrem ke stropu a hlavou mi problesklo pár oprav… Snídani jsem NÁM poslední dobou dělala já a oběd jsem často nejen sobě dělala také, ve škole se to jíst opravdu nedalo, ale co, raději jsem Nama-chan neopravovala, protože by si stejně našla něco, čím by ospravedlnila své tvrzení. "Tak to mě musíš vzít k tobě do práce."
Namaiki zmizela ve svém pokoji a tak jsem zatím dojedla sendvič, který se mi konečně podařilo dostat z obalu. Akorát jsem uklidila stopy po své návštěvě ledničky, když do místnosti někdo vešel.! Až jsem nadskočila a zároveň zakřičela… I přes vysvětlení jsem stále nemohla uvěřit tomu, že docela normálně oblečená osoba přede mnou je Namaiki. Najednou se mi zachtělo chovat se praštěně a trochu jako dítě, což se mi v přítomnosti Namaiki stávalo často.
"Ayuu podej mi ještě tašku!" Zavolala na mě Nama-chan než jsme vyšli, hodila jsem po ní teda její tašku a pak ze zadní kapsy na kraťasech vylovila PDA a omrkla zprávy, zjistila jsem tak, že mi psal jeden kluk ze školy, v rychlosti jsem to ale schovala se slibem, že si tu zprávu přečtu někdy jindy.
"Kde vlastně pracuješ?" Vychrlila jsem ze sebe první otázku, co mě napadla, abych zamaskovala své překvapení z toho, že mi píše kluk ze školy.
"V jednom obchodě." Odpověděla krátce a stáhla mě ze silnice, když mě málem zajelo auto.
"No to jsem se toho dozvěděla." Zanadávala jsem a zadívala se do obrovské výlohy hračkářství, mezi různými elektronickými hračkami, od vysavačů pro malé děti po kuchyňky se sporáky co bzučí, jako že jsou puštěné a svítí červeně, jsem zahlédla velkého červeného plyšového medvěda. Zajiskřily mi hvězdičky v očích, ale nijak víc jsem se nevzrušovala a šla dál.
"Co je?" Zeptala se mě Namaiki okamžitě, když zjistila, že si jí zase prohlížím.
"Vypadáš tak dospěle." Plácla jsem hned.
"Co tě na tom tak štve?" Ptala a podala mi jahodovou zmrzlinu. Nejdřív jsem se zasekla nad tou růžovou barvou, působila na mě trochu otráveně, ale věděla jsem, že Nama-chan by mě nikdy neotrávila a tak jsem si lízla.
"Namaiki co znám je rebelka, skáče z baráků, jezdí na skateu a pere se s kukama. Tahle Namaiki jí ničím nepřipomíná, ale když jde jen o práci, tak to nějak snesu." V tu chvíli jsem pocítila něco studivého na nose, až potom jsem si uvědomila, že to je moje zmrzlina. Trochu uraženě jsem zvedla hlavu a podívala se po Nama-chan, ta na mě jen vyplázla jazyk a pokračovala v cestě. Utřela jsem si nos hřbetem ruky a následovala jí.
V nákupním centru bylo jak jinak než spousta obchodů, chtěla jsem to tam trochu omrknout, většinou mě nakupování nebaví, ale vždycky to alespoň trochu omrknu. Nama-chan mě ale táhla za kapucu někam jinam, až jsme došli k obchodu "GAME". Že bych omrkla něco super a pak si to šoupla do PDA? To se mi ale nepovedlo, zase jsem byla přitažena k dospělému tělesu, které si říkalo Namaiki.
Najednou Namaiki někdo pozdravil, vykoukla jsem zpoza jejích zad jako malé dítě a při tom jí zatahala za mikinu. "Kdo to je?" Zašeptala jsem a prohlížela si ho. Vypadal docela sympaticky a co víc, byl dost hezký.
"To je můj kolega Shota." V tu chvíli se začal smát.
"Co je to za krásnou mladou dámu?" Cítila jsem jak mi rudnou tváře. Nama-chan mu podala řádné vysvětlení a ještě se tam o něčem bavili, stále jsem cítila takový tíživý pocit, že mám v kapse PDA se zprávou od kluka, ale nevytáhla jsem ho. Jen co jsem zaznamenala pohyb kolem, chytla jsem se za Namaikinu mikinu a jak slepec se nechala vést, teda do doby, než mě šoupla před sebe a nechala mě čekat před nějakou kanceláří. Zase jsem se přemáhala, abych nevytáhla PDA, chtěla jsem dělat něco, co mi to konečně nebude tak připomínat.
Když Namaiki vyšla z kanceláře asi po deseti minutách, hned něco zařvala s pohledem upnutým na svém PDA.
"Cože?" Zkoumavě jsem jí hleděla do obličeje a doufala, že se dozvím co se děje.
"Tvůj stupidní bratr chce, abychom přišli do baru!" Říkala naštvaně, když kolem mě profrčela jak raketa. Trochu mě zabolelo, jak mluvila o mém bratrovi, ale nakonec jsem to vydejchala a s klidem začla mluvit o něčem jiném.
"Ale já mám hlad." Zakňučela jsem docela přesvědčivě, i když jsem tolik hlad neměla, ale chtěla jsem Nama-chan trochu odreagovat.
"Půjdeme do restaurace jednoho mého známého, dělá výborný ramen." Pocuchala mi vlasy na hlavě.
"Tak a teď kudy?" Rozhlédla jsem se.
"Doleva a na konci haly." Nasměrovala mě Nama-chan, už jsem na nic nečekala a vypálila vpřed. Jen co jsem tam doběhla, objednala jsem si, jak jinak než na účet Nama-chan. ( :DDDD Nama-chan se nedoplatí)
"Ta je tvoje?" Zeptal se chlápek, co mi před chvilkou přinesl ramen.
"Vždyť jsem to říkala, Sozoshi Namaiki." Řekla jsem, když jsem se ohlédla, abych se ujistila, že to je Nama-chan
Za chvíli jsme se vrátili domů, Nama-chan se šla obléct zase jako Nama-chan. Mikoto, na nás už čekal a tak jsme vyrazili, skočila jsem po Nama-chan. "Kupředu můj oři!" Vykřikla jsem ze srandy.
"Onii-chan co budeme dělat v tom baru?" Začala jsem se vyptávat, aby tu nebylo takové ticho, když Nama-chan celou cestu mlčela.
"Uvidíš." Jako vždy poměrně krátká odpověď. I přes to mi postačila. Zastavili jsme se před barem, Mikoto, chtěl něco říct, ale nestihl to, rozrazila jsem dveře s důležitým výrazem.
"Tak sme tady mládeži!" S úsměvem od ucha k uchu jsem vkročila dovnitř, všichni mi úsměv oplatili. Posadila jsem se vedle bělovlasé menší dívenky, která se na mě též usmála, představila se mi jako Anna. Mikoto, začal něco řešit s Nama-chan, trochu podivným způsobem, když se všem za něco omluvila, vyklestila se z jeho sevření.
"Co si provedla?" Vyptávala jsem se hned, protože mě to docela zajímalo.
"Jen jsem, si trochu pohrála s jeho kamarádka." Zašklebila se a dál se věnovala něčemu jinému.
Mikoto a Izuma, mi začali vysvětlovat všechno kolem Králů a podobně, jenom jsem se zájmem naslouchala.
"A kdy dostanu taky svůj znak?" Vyptávala jsem se.
"Ayuu, hlavně mi hned nenadávej, ale až budeš starší, teď je to moc velké riziko tě vystavit nebezpečí." Vysvětlila mi Nama-chan. Trochu jsem se zamračila.
"Jako to myslíš modrý, ale já se jich nebojim." Odsekla jsem.
Namaiki něco zakřičela na Mikota a dál se mi na chvilku věnovala. "Neměla by si proti nim sebemenší šanci, jak dostaneš znak, doví se o tom a horší je k tomu to, že si sestrou rudého krále, to by tě vystavilo ještě většímu nebezpečí." Trochu jsem to nechápala, Nama-chan má znak a do nedávna to bylo tak tajné, že to věděl jen, Mikoto a to o tom nevěděli? Navíc ani tak nejde o ten znak, ten pod oblečením nevidí, přijdou spíš na to, že máte rudou.
"Vždyť si mi pořád v patách." Zkřížila jsem ruce na prsou.
"Ani já bych nic nezmohla, kdyby si pro tebe přišli." Hee a proč by si pro mě taky měli chodit? Chodí si snad pro někoho jiného, když se stane členem klanu? Proběhlo mi rychle v hlavě, ale nahlas jsem to raději neříkala, přeci jen jsem měla Nama-chan ráda a nechtěla jsem jí naštvat svou drzostí. S tím co Nama-chan řekla se trochu pohádala se všema, nakonec si sedla do rohu a moc nás nevnímala. Nakonec odešla, ještě jsem na ní zakřičela, aby nikam nechodila, ale nevrátila se.
Chvilku jsem si povídala s Annou, i když toho moc nenamluvila, za tu chvilku jsem si jí dost oblíbila.
"Co je to za hluk?" Teprve teď jsem si všimla, že na jedné z pohovek někdo leží pod dekou. Trochu jsem nadskočila, když zpod deky vykoukla hlava jednoho z členů Homury, další pohledný muž, za tenhle den, i když o většině členů Homury by se nedalo říct, že jsou oškliví.
"Gomenasai, vysvětlovali jsme něco Ayuu-chan." Ospravedlňoval se Izuma. Probuzená osoba se na mě zahleděla.
"Ayuu-chan. Konichiwa." Lehce se usmál, přesunula jsem se vedle něho, vyprávěl mi o svých koníčkách, natáčení a podobně. Při jeho vyprávění jsem nejspíš nějak usnula, i když jsem před několika hodinama vstávala, byla jsem unavená.
Probudila jsem se… Všude kolem byla tma, pocítila jsem, že mě někdo svírá v náručí a poklidně oddechuje na můj krk. Když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že jsem u Nama-chan doma, nechápala jsem, jak jsem se tam dostala. Nějak jsem se vyprostila z jejího objetí, byla jsem pořádně vyspaná, mrkla jsem na PDA a zjistila, že jsou dvě hodiny ráno, napsala jsem Nama-chan vzkaz na papírek a šoupla jí ho do ruky. Přesně jsem tam napsala, že vůbec nechápu, jak jsem se tam dostala a taky že už musím jít.
Potichu jsem opustila Namaikin byt a přesunula se o patro výš. Stále tiše jak myš jsem prolezla chodbou, na jejím konci mě ozářilo světlo z bratrova pokoje, dveře byli pootevřené. Nedalo mi to a nakoukla jsem dovnitř. Onii-chan napůl seděl a hlavu si opíral o postel, kousek dál ležel Izuma, oba tvrdě spali, alespoň jsem je přikryla dekou, došlo mi, o co asi šlo hned po té, co jsem spatřila několik lahví od alkoholu.
Zalezla jsem do koupelny a pořádně se osprchovala, potom jsem na sebe natáhla svůj zelený župan a přesunula se do kuchyně a začala dělat snídani, zaprvé by ani jeden z nich nebyl ničeho schopný hned po probuzení a zadruhé je tu ještě Izuma. Zároveň jsem si také připravila oběd do školy a trochu si s tím pohrála, ani jsem se nenadála a byli čtyři hodiny ráno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lufiik Lufiik | Web | 22. února 2013 v 14:53 | Reagovat

to je milé, že usla při vyprávění :D a také pěkně napsané :)
taky jsem koukala, že tu jsou nějaké náznaky rpg.. pokud by jsi měla chuť si opravdu zahrát, klidně se přidej k nám na akademce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama