To je moje cesta ninji! 2 Ohlédnutí za minulostí

23. srpna 2012 v 19:29 | Anne-chan
No tak.. všichni.. skoro všichni xD víte že to přepisuju.. příběh Anne.. xD a tak tohle je druhej díl.. mimochodem úplně jinej.. možná dneska napíšu další díl.. nebo přepíšu mno xD snad se to bude líbit víc než předchozí.. mimochodem.. konec mě rozsekal.. :DD

Ráno mě vzbudilo klepání na dveře. Otevřela jsem oči a zabalená v dece jsem odpochodovala otevřít dveře. Stála tam osobně Tsunade-sama.
"O-ohayou gozaimasu." Pozdravila jsem ji a pozvala jí dál.
"Ohayou. Iruka bude pryč ještě pár dní, proto ale není důvod, proč bys měla jen tak sedět a nic nedělat." Začala hned, jak vstoupila. "Budeš chodit na akademii, kolik ti je vlastně let? Potřebuji tě zařadit do nějaké třídy."
"Je mi dvanáct let, brzy mi teda bude třináct, asi za dva měsíce." Trochu udiveně jsem na ní zírala, ani neví, kolik toho umím a už mě posílá na akademii.
"Dobře, půjdeš mezi ty, co brzy končí. Teď si pospěš, hodina začíná už za deset minut, třída je to hned ta první nalevo." Ani se nerozloučila a zase odešla. Načež jsem se rychle oblékla, trochu si učesala vlasy, které byli pořádně rozježené. Ve předu mi stále padali do očí, od doby co se stala jedna velká změna mě nikdo nenutil k tomu se ostříhat. Potom jsem vyběhla ven a sledovala, kam jde jeden kluk. Vypadal tak stejně starý jako já a tak mě dovedl na akademii. Nejistě jsem vešla do třídy, jak říkala Tsunade-sama. Všichni tam pobíhali, teda do doby než zazvonilo a do třídy nevešel starší muž.
"Ohayou gozaimasu. Posaďte se všichni." Vybídl nás. Já však zůstala stát jak socha pořád na stejném místě. "A… Anne Umino?" Lekla jsem se, když to řekl, navíc jsem byla udivená z toho příjmení. Pokaždé, když mě někdo oslovoval, říkal mi jen An, nebo mi jménem vůbec neříkal a příjmení… Měla jsem vůbec někdy příjmení? Vůbec jsem se nepamatovala, ale asi ne. Proto jsem si to odvodila od toho, že mi tak říkají prostě proto, že jsem ze sebe vymáčkla jedno jediné jméno a to, to, které jsem řekla jaké jméno svého otce.
"H-hai?" Vyděšeně jsem zamrkala a podívala se mu do vrásčité tváře.
"Posaď se někam, je tu myslím dost volných míst." Ano, měl pravdu, hlavně ve předu, ale nakonec jsem se posadila úplně dozadu do rohu. A tak začal další divný den. Ale nejspíš byl lepší, než všechny ostatní dny zatím.
Když jsem byla hodně malá, matka se ke mně chovala docela hezky, ale nikdy mi neřekla nic podrobného, nikdy mě nenechala mluvit s lidmi okolo a často nebyla doma. Jak jsem vyrůstala, musela jsem dělat čím dál tím víc věcí a sama. Začala jsem potřebovat mluvit s někým, s někým kdo mě bude chápat. Začala jsem potom chodit na akademii, tam se mě ale všichni báli, říkali že jsem jiná. Ale čím? Chovala jsem se tak, jako vždy, ale jak přišla nějaká zkouška, byla jsem úplně nemožná. Nejhorší byli asi nenávistné pohledy ostatních. Ohradila jsem se velkou bariérou a nikoho k sobě nepouštěla, pak přišly moje šesté narozeniny a matka řekla, že se to musí oslavit. Vůbec jsem to nechápala protože ty roky předtím se mé narozeniny nikdy neslavili.
Odvedla mě do jediné prázdné místnosti v domě, kde jsem vlastně nikdy nebyla. Stál tam jen muž s pomalovanou maskou, tak jsem ani neviděla jeho pohled, což bylo na jednu stranu dobré a na druhou stranu jsem nevěděla, co mám čekat. Bylo mi poručeno, ať si sundám tričko, udělala jsem co chtěli. Matka si sundala návlek z ruky a odhalila černý nápis na své ruce.
"C-co to je?" Zajímala jsem se, ale ten muž mi hned po tom zavázal ústa a ruce. Mohla jsem jen tiše přihlížet. Po chvíli z matčiny ruky znaky zmizeli a pak jsem ucítila opravdu příšernou bolest v hrudi, řvala jsem do hadru, který mi ucpával ústa a po tvářích mi stékali slzy, na nic jiného jsem se nezmohla. Z toho dne si už více nepamatuji. Hodně dlouho mě hrudník bolel, také se tam přesunuly ty znaky.
Od té doby se mi všichni stranily. Matka se mnou zacházela ještě hůř než kdy předtím, vždy jsem se tvářila tak nevinně a to jí nejvíc vadilo, nejspíš doufala, že budu jako ona, ale to se mýlila, nejspíš jsem zdědila povahu svého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Musela jsem tedy dělat všechny domácí práce.
Přišel i den, kdy mě zase odvedla do té místnosti. Vytáhla nějaký svitek, bylo tam napsáno 'smlouva s vlky' nic jsem na to neříkala, vlastně jsem mluvila, jen když mě k tomu někdo vybídl.
"Tohle musíš podepsat." Přikázala mi.
"Co je to?" Podezíravě jsem na ni hleděla.
"Smlouva s vlky, když jsem to podepsala já tak se mé jméno smazalo, prostě tam najednou nebylo, naposled to podepsal…" Nedořekla to. A tak jsem si to jméno přečetla.
"Kazeno Shisemamo. Shisemamo? Co je to za klan? Nikdo jiný se tak nikdy předtím nepodepsal." Prohlížela jsem si svitek.
"Ano, nechápu to, ale je to tak a co je to za klan, no… To časem pochopíš, pokud budeš chytrá, ale s tvojí inteligencí to asi nehrozí." Odsekla. A tak jsem se tam podepsala. Věděla jsem, že když člověk podepíše takový svitek, tak může používat kuchiyose no jutsu. Ale i když jsem to věděla, dělala jsem, jako že to nevím. Mé jméno tam však zůstalo. Matka byla vyděšená, svitek rychle schovala.
Potom, když matka nebyla doma, tak jsem tajně odcházela z domu na opuštěné místo u vody a cvičila to jutsu. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem přivolala vlka. Měl hnědou srst a šedé oči. Byl opravdu přátelský a tak i když jsem nepotřebovala vůbec s ničím pomoct, přivolávala jsem ho, když jsem potřebovala společnost. Představil se mi jako Seichirou. Začala jsem vnímat to, jaké to je mít někoho rád a poprvé za život jsem zjistila, jak je příjemné mít někoho hodného na blízku, oporu, přítele.
"Hej, co jsi zač?" Přestala jsem vzpomínat na minulost a vzhlédla. U lavice stál docela vysoký, černovlasý kluk. Zjistila jsem, že skončila hodina.
"Mé jméno si snad pamatuješ a to ti může stačit." Odsekla jsem stejným tónem, jakým se mě ptal.
"Nejsi zrovna milá, hej kluci, ona je na mě zlá." Za ním se vynořili další dva, trochu silnější.
"Já a zlá, vážně si to myslíš? Dobře, mysli si co chceš, mě to nezajímá, ale víš co jdi s těma svýma opicemi otravovat někoho jiného."
"Ale vážně, není moc zdvořilá." Řekl jako by se mě bál. V tu chvíli jsem se zvedla a jednu mu vrazila. Spadl na zem a začal kvílet, což na nás upoutalo pozornost všech. Nějaký kluk s tmavě hnědými vlasy ke mně přistoupil.
"Promiň, jestli tě otravuju, ale tohle bylo vážně dobrý!" Trochu se začervenal. "A… Já jsem Suzu Hyuuga." Podal mi ruku. Opatrně jsem ji stiskla.
"Anne. A myslím, že to nebylo zrovna dvakrát dobrý, na akademii v Kirigakure tohle bylo málo i na nejmenšího kluka ze třídy." A tak skončila konverzace a Suzu zase odešel ke své lavici.
Akademie za chvíli také skončila, jediný, kdo se tam ke mně choval hezky byl Suzu, ostatní byli stejně nepřátelští jako ti v Kirigakure. Měla jsem toho zase dost. Běžela jsem zpět k malému bytečku, kde mě nechala Tsunade-sama žít, než se do Konohy vrátí Iruka. V půlce cesty jsem zakopla a odřela si kolena a lokty. I cesta mě už nemá ráda, zase se mi spustily slzy, tekly a tekly, nedali se zastavit… Kolemjdoucí si mě nevšímali.
"Co se ti stalo?" Někdo si přede mě klekl a popadl mě za ramena. Lekla jsem se a zvedla hlavu. Byl to kluk, ale jiný než ti, které jsem tu za tu chvíli potkala, měl tmavohnědé vlasy, černé oči a kolem krku šálu. V obličeji ustaraný pohled.
"J-já…" Chtěla jsem mu to všechno říct, ale nešlo to, přitom jsem cítila, že on by to pochopil, už od pohledu byl tak sympatický.
"Neboj se mě. Zvláštní, nikdy jsem si tě tu nevšiml." Prohlížel si mě. "Jak se jmenuješ?"
"Anne." Zašeptala jsem. "K-kdo jsi ty?"
"Konohamaru Sarutobi." Představil se a lehce se usmál. "Hele, nevím co se ti stalo, ale neměla bys tady být." Utřel mi slzy a pomohl mi vstát. "Nechceš zajít na rámen? Vypadáš jako bys hodně dlouhou dobu nic nejedla." To měl pravdu, že jsem dlouho nic nejedla, ale co je ten rámen?
"Etoo… Co je rámen?" Byla to asi hloupá otázka, ale musela jsem se zeptat.
"Nudle rámen." Dodal. "Pojď, alespoň mi o sobě něco řekneš, teda jestli chceš." Vzal mě za ruku a vedl mě ulicemi, kde proudili lidé, ale nejspíš se postupně chystali domů, protože se začalo stmívat.
"A-ale počkej, já nemám žádné peníze, to nejde." Začala jsem se vymlouvat v půlce cesty. Zastavil a otočil se na mě.
"To mi vůbec nevadí, vezmu to za tebe, tak pojď." Tentokrát, když mě v očích zaštípali slzy, bylo to proto, že byl tak milý. Nikdo, kromě Seichiho se ke mně takhle nechoval. Dorazili jsme na místo, na Konohamaro přání jsem se posadila. Vše jsem mu řekla, úplně všechno. Mezi tím nám přinesly obrovské misky s nudlemi. Dostala jsem do sebe sotva půlku a zbytek jsem přisunula k němu.
"Hele! Koukej to dojíst." Zasmál se.
"Ale já už vážně nemůžu… Nejsem na to zvyklá." Bránila jsem se.
"No tak dobře." Potom mi ještě říkal všechno možné o Konoze a o zdejší akademii. "Jo a zítra tě naučím jedno bezva jutsu co odrovnává všechny senseie na akademii, i když nevím jaký na něj budeš mít názor.
"Jaké?" Přiblble jsem na něho zírala, jutsu co odrovnává senseie?
"No tak je to sexy jutsu, vlastně normální přeměna, ale Naruto-nii-chan to tak pojmenoval." Naruto, to byl ten blonďák včera. Vzpomněla jsem si na jeho chování.
"Heh a jak že to funguje? Tuším, že se měníte na holky." S tím jsem se začala smát, ta představa, že má Konohamaru dlouhé vlasy a postavu ženy byla opravdu moc vtipná. Bylo to poprvé v životě, co jsem se smála. Bylo to takové, jiné.
"Jak jsi to uhodla? A není to vtipné!" Začervenal se a pokračoval. "Ale je to tak no, jestli chceš, můžeš si to změnit a používat to na Tsunade-baa-chan, třeba jí to taky něco udělá." Toto mi také přišlo vtipné, ale za chvíli jsme se museli rozloučit.
"To by šlo, tak… Zítra až půjdu z akademie." Odvětila jsem.
"Dobře, zítra. Oyasuminasai, Anne-chan." Jen co jsem zahnula za roh, rozeběhla jsem se k bytečku s úsměvem od ucha k uchu.
Hned uvnitř jsem přivolala Seichiho, byl už zvyklí na to, že ho volám, když se chci svěřit.
"Huh? Jsi to vážně ty Anne?" Podezíravě na mě hleděl.
"Ale ano, jsem to já!" Skočila jsem mu kolem krku a pevně jsem ho stiskla. Pověděla jsem mu co se stalo, teda hlavně večer.
"To by vysvětlovalo ten úsměv, tolik ti sluší, škoda že mě také nenapadlo mluvit o něčem, co do tebe vloží tolik energie a dobré nálady. Jeden den tě opravdu změnil."
"Já vím." S těmi slovy a úlevným úsměvem jsem usnula zavěšená Seichimu kolem krku.
Další den už tam ale Seichi nebyl, já však byla umytá, oblečená v dlouhém tričku a ležela jsem v posteli. Zírala jsem na sebe jako na růžového létajícího slona.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 14:20 | Reagovat

bylo by zvláštní, kdybych napsala... další? =DDDD

2 Dia Dia | 24. srpna 2012 v 17:09 | Reagovat

Růžového... Cože? Slona? Létajícího? A jak jako umytá? On jí KLUK umyl?? :DD
Další ^^ !! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama