Saigo ni, issho ni

27. července 2012 v 2:41 | Anne-chan |  Jednorázovky
SHOUNEN AI
Paring: Deidara x Sasori

Malý chlapec se světlými vlasy se vzbudil a zahleděl se do tmy. Vedle jeho postele se zaleskly dvě hnědé oči. Posadil se a zděšeně do nich zíral.
"Neboj se, Dei." Promluvil něčí hlas. Moc se mu líbil, ale neviděl zatím ani jeho obličej, jen ty oči.
"K-kdo jsi." Vysoukal ze sebe chlapec a posunul se tak daleko od něho, až narazil do zdi. Ozvalo se tlumené zadunění.
"Říkám, že se mě nemáš bát. Jsem Sasori." Natáhl k němu ruku. Deidarovi se rozšířili zorničky. Ale jemně se dotkl ruky, kterou k němu napřáhl neznámí člověk.
"J-jak znáš mé jméno?" Zamrkal.
"Heh. Kdo by neznal jméno takového chlapce, jako jsi ty." Teď se ve tmě zaleskly i jeho zuby, když se zasmál.
"Nani?" Nahlas polkl a dál nevěřícně zíral před sebe.
"Už jsem tě několikrát zahlédl. A také jsem slyšel, jak volají tvé jméno, Deidara, je to nádherné jméno, když si odmyslíš, co vlastně znamená." Trochu se přiblížil, až blonďáček ucítil cizí dech na své tváři.
"Ale proč? Co tu vlastně děláš?" Zjistil, že ho Sasori popadl za ruce a nejspíš mu nijak nevadilo, že na jeho paže začali slintat dva jazyky.
"Proč? Líbíš se mi Dei. Víc než to. O něco se s tebou teď podělím, doufám, že to nebude naposled." Přiblížil se ještě blíž a odhrnul Deidarovi z očí prameny vlasů. Poté ho políbil.
"N-nech toho!" Okřikl ho Deidara jen co skončil a vyskočil na nohy. Dobře si však uvědomil, že mu to nijak nevadilo.
"Proč? Čekal jsem tak dlouho, Dei." Objal ho rukama a znovu jej políbil… To bylo poprvé, kdy se viděli. Od té doby však neměl Sasori čas na to chodit po nocích někam pryč, měl nějaké mise a podobně. Oběma se ale stýskalo.
Po tom co uplynula spousta týdnů Deidara objímá jílového Sasoriho. Na tu malou chvilku si stihl prohlédnout jeho obličej a dobře viděl, že má na sobě plášť s červenými mráčky. Poté, co si vzpomene na ten den, kdy u něho Sasori byl, usíná.
Sasori unaveně políbí docela malou loutku blonďatého chlapce s modrýma očima. A znovu se zatváří smutně. Představa, že jako náhradu za živého člověka má loutku, kterou nemiluje je pro něho strašná. Také však usíná s myšlenkami na jediný den, kdy se konečně odvážil přijít k Deidarovi a políbit ho.
O deset let později byl k Akatsuki přiveden nový člen. Itachi se znuděně podíval na ostatní členy a přitáhl do místnosti Deidaru se spoustou šrámů a škrábanců. Místy mu tekla krev. Ještě jednou si utřel slzy, ale nemohl je zastavit.
"Tohohle uplakánka že budeme mít mezi sebou?" Začala hned ostře Konan.
"Já to nevymyslel." Ohradil se Itachi a šel někam pryč. Deidara zatím zvedl hlavu a bodavě se podíval do očí modrovlasé ženy, která předtím něco namítala. Nechtěl tam být, ale musel. Byl nucen tam být. Setřel rukou ještě jednu poslední slzu a rozhlédl se. Bylo tam ještě několik lidí. Vysoký muž s modrou pletí, Zeleno bílý muž s velkými listy. Šedovlasý muž s ulízanými vlasy a ještě jeden co vypadal jak ze dřeva. Co teď bude dělat, když je tomhle divném spolku?
"Pojď prosím tě." Žena ho popadla za ruku a odtáhla ke dveřím, kde bylo napsáno Deidara. "Tady bydlíš." Potom odešla. Deidara teda otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Bylo šero, i tak však dobře viděl postel, skříň, stolek a ještě pár maličkostí v malé místnosti. Až to tam trochu upraví, bude to útulné, nebo ne? Plácnul sebou na svou novou postel. Vzpomněl si, že s sebou nemá jílového Sasoriho. Začal tedy tvořit nového.
"Dei." Ten hlas. Deidarovo srdce poskočilo. Radostí, nebo zděšením? "Mohu jít dál?" Ptal se tak známí hlas, i když vlastně tak vzdálený.
"A-ano." Rychle schoval kusy jílu do brašny a čekal, až osoba za dveřmi vstoupí.
"Jsi ještě pořád tak roztomilý, jako když ti bylo devět." Usmál se na něho muž s červenými vlasy. Ale ty hnědé oči se nedali přehlédnout.
"Sasori?!" Vykřikl nejistě Deidara a upíral na něho oči.
"Čekal jsi snad Itachiho? Je dost otrávený. Navíc mi říkal, že jsi zraněný." Pomalu se přibližoval.
"J-je to jen pár škrábanců." Vymlouval se.
"No právě a není jich jen pár Dei." Vzal ho za ruku a prohlédl si dva velké škrábance, ze kterých vytékaly malé pramínky krve. "Měl bych tě ošetřit, co myslíš."
"Ne!" Zase mu tekly slzy, vůbec to nechápal. Nikdy nebyl tak na měkko jako dnes.
"Vypadám snad víc nebezpečně než předtím?" Zase mu odhrnul pramen vlasů, který zakrýval jeho druhé oko. Potom setřel dlaněmi slzy, které stékali Deidarovi po tvářích. "Dei."
"J-já nevím." Zamrkal a snažil se trochu uklidnit. Potom odstrčil Sasoriho ruce a snažil se od něho dostat dál. I když si uvědomoval, že mu ten, vlastně docela neznámí docela chyběl.
"Vážně, s tebou není něco v pořádku." Začal ho ovládat jako loutku tak, aby ho mohl v klidu ošetřit, aniž by jakkoliv protestoval. Nakonec tam seděl Deidara jen trochu obvázaný s rudým obličejem.
"D-danna." Ještě pořád byl ovládán Sasorim, tak se nemohl sám hýbat.
"Dobře, už tě pustím." Přerušil to a posadil se vedle něho. "Vlastně ses změnil jen částečně, ale něco… Něco v tobě zůstalo stejné, jako předtím." Lehce se usmál. Deidara se při tom tak zvláštně uvolnil. Nepřestával se však červenat. Představa, že před malou chvílí z něho červenovlásek strhával oblečení, aby se dostal na všechny rány.
"P-proč?" Chtěl se tajně natáhnout pro část svého oblečení, které leželo na zemi, ale nějak mu to nešlo. Všechno ho bolelo a přitom když sem přišel, tak to bylo v pořádku.
"Máš zbytečné otázky, Dei." Naklonil se a dotkl se ho na rameni. "Tak zbytečné otázky, že na ně nemusím odpovídat slovy. Ale, odpovím na ně." Přiblížil se ještě víc, až se dotýkali nosy.
"Jiná než slovní odpověď?" Nechápavě zíral do Sasoriho nádherných šedohnědých očí
"Ano." Už byl tak blízko, že se jejich rty navzájem dotkly.
"Ne!" Vykřikl hned Deidara a odstrčil ho.
"Nebuď tak hlasitý, Dei. Ve vedlejších místnostech, i když ty jsou docela daleko, protože ti otrapové nechtěli, abys jim byl ze začátku na blízkosti, ale i tak." A aby se to nestalo podruhé, začal ho líbat, a už se od něho neodtrhl. Vše postupovalo docela rychle. Za chvilku na sobě neměl nic ani Sasori.
"Danna." Pípl Deidara a ošil sebou.
"Nelíbí se ti to?" Červenovlásek vzhlédl od Deidarovi hrudi.
"To zrovna říct nemůžu." Zrudnul při těch slovech tak, že vypadal jako rajče s blond parukou.
"Tak vidíš, ale dobře, půjdu na tebe víc pomalu." Vrátil se tedy k jemným polibkům na rty, ale to ho jako předtím přestalo bavit a postupně se posouval níž a níž…
"Danna?" Bylo to opravdu krásné probuzení, ale Deidara byl v posteli sám. Důkazy pro včerejší noc byli ale všude kolem. Bílé loužičky na podlaze, Sasoriho a jeho oblečení rozházené po místnosti…
"Tady jsem. Pojď za mnou, nikdo tu není, všichni šli na misi." Oznámil mu a táhl ho do kuchyně.
"Nejsou tu? A my nemáme misi?" Naklonil hlavu na stranu.
"Máme misi, ale teprve se tu se vším musíš seznámit a podobně, tak půjdeme až později." Podal mu snídani, sám si přitom otřel sousto, které si dával do pusy o tvář.
Blonďák nemeškal a natáhl ruku k jeho tváři. Jazyk na jeho dlani ji olízl.
"Takové neslušné chování, že se nestydíš." Usmál se jen…
Než odešli na misi, tak se společně dívali, jak loutka Deidara a jílový Sasori vybuchují v pevném objetí, přeci už je nepotřebují, když mají jeden druhého u sebe…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama