Malé koťátko z parku 1

28. července 2012 v 20:36 | Anne-chan |  Malé koťátko
V domě bylo hrozné horko, chodil jsem tam už jen v tričku a kraťasech. Vůbec jsem netušil, co teď budu dělat, hlavou se mi honilo všechno možné, ale nic, co by bylo reálné, alespoň ne pro mě. Nakonec mě napadl park, je tam spousta stromů, v tom případě i velké stíny. Seskočil dřevěný schod, nazul si své nejoblíbenější pohodlné žabky a vyrazil na cestu. Obdivoval jsem stromy, které v parku rostly, většinou měly růžové listy, které se pomalu s jemným šustěním snášeli na zem. Ano, léto už pomalu končilo a začínal podzim. Sklonil jsem se a sebral lístek z trávy. Chvilku jsem jej pohazoval z ruky do ruky a přemýšlel, jestli bych dnes mohl navštívit Naruto-niisan, nemám vůbec co na práci, od té doby co jsem dodělat školu nevím co dělat. Pustil jsem list zase na zem a chtěl vzít další, když jsem se sehnul, zahlédl jsem něco jiného, docela většího, než list.
"Huh." Udiveně jsem se díval před sebe, sedělo tam malé koťátko, ale nebylo podobné kočce, vypadalo spíš jako maličké děvčátko. Mělo na sobě modrozelené tričko a bačkůrky stejné barvy. Trochu se červenalo, všiml jsem si, že pod dlouhými hnědými vlasy něco schovává. Klekl jsem si před ní. "Jak se jmenuješ." Doufal jsem, že umí mluvit.
Zkoumavě si mě prohlédla. "Anné-chan" Špitla tichým jemným hláskem. Natáhl jsem k ní ruku, trhla sebou a překulila se na záda. Teď už jsem viděl, co schovává pod svými nádhernými lesklými vlasy. Na noze měla velký krvavý šrám.
"Nechceš jít se mnou? Ošetřím ti tu ránu." Nabídl jsem jí a ona zas jen valila velká šedá očka.
"Um." Vydala ze sebe a snažila se zvednout. "Tak dobře." Konečně se postavila, ale za malou chviličku spadla na zem a zasypali ji růžové lístečky.
"Ponesu tě." Řekl jsem bez přemýšlení a vzal ji opatrně do náruče, byla opravdu lehoučká a voněla přírodou, lučním kvítím a také ovocem.
Otevřel jsem dveře domu a vešel dovnitř, jen jsem shodil boty a bosky běžel do obýváku, kde jsem Anné-chan položil na polštář, který mi sloužil místo gauče. "Počkej chviličku." Řekl jsem a s těmi slovy běžel do koupelny pro lékárničku. Začal jsem jí ošetřovat šrám na noze. Jistě to muselo hodně bolet, protože se chytla mého trička a pevně jej svírala.
"Už je to v pořádku." Pocuchal jsem jí vlasy mezi roztomilými oušky.
"Arigatou." Promluvila tiše, ale tentokrát to bylo zřetelnější, než předtím.
"Moc toho nenamluvíš že?" Zeptal jsem se jí.
"N-ne." Sklopila hlavu, ale potom… Prostě vyskočila a vyděšeně se dívala ven.
"Copak?" Taky mě to vyděsilo, jak se chovala.
"B-bojím se tmy." Přiznala se sklíčeně.
"Ale to přeci nemusíš, tady se dá rozsvítit." Upozornil jsem jí.
"Vážně? Může tu být den, i v noci?" Byla zvláštní, myslel jsem, že to už dříve viděla, ale asi ne.
"Tak trochu, můžeš tu zůstat, dokud se ti to nezahojí." Nabídl jsem jí ještě.
Vykouzlila nádherný a opravdu roztomilý úsměv, připlazila se ke mně a natáhla se. Zkoumal jsem, co se asi bude dít. Olízla mi nos maličkým jazýčkem a pak se mi otřela o bradu. Za chvilku usnula v mé náruči, držela se mě ale tak pevně, že jsem se nemohl ani převléct, ani ji někam položit. Proto jsem se rozhodl, že tuto noc budeme spát spolu.
Vpochodoval jsem do svého pokoje a opatrně si lehl do postele, Anné-chan se přivinula k mému tričku. Nikdy jsem neviděl roztomilejší dívku, i když vlastně tohle nebyla obyčejná dívka, tohle je Anné-chan, malá kočičí holčička, co se ztratila v parku plném růžových stromů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 An An | E-mail | Web | 5. června 2014 v 19:27 | Reagovat

Roztomiloučká povídka... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama