Madara a já 9

28. července 2012 v 2:55 | Anne-chan |  Madara a já
"Co si dáš k jídlu?" Zkoumavě se na mě zadíval. Zapřemýšlela jsem, cítila jsem se tak moc dobře, ale jediné co mi za celý den chybělo, bylo jídlo.
"Snědla bych teď cokoliv. Nechám to tedy na tobě, Madara-san." Odpověděla jsem a uvědomila si, že ho oslovuji jinak. Přijal to bez problému. Usmál se a začal něco dělat, já se zatím šla obléct do trička a tepláků, byla mi docela zima.
"Už to mám hotové." Zvědavě jsem přiběhla za ním do kuchyně. Tak rychle stihl udělat jídlo? Posadila jsem se naproti němu.
"Co to je?" Zkoumavě jsem si prohlížela nudle, které polil nějakou omáčkou.
"Špagety." Oznámil mi.
"Co?" Nikdy jsem nic takového neslyšela.
"Ochutnej přece." Pobízel mě a tak jsem místo dalších otázek vtáhla první sousto.
"Heh, máš všude omáčku, to je roztomilé." Naklonil se ke mně a olízl mi tváře. Trhla jsem sebou.
"Co to vyvádíš?" Bylo to skoro jako šok.
"Gomene." Trochu se začervenal.
Po jídle se šel umýt, klidně jsem ho nechala jít do koupelny jako prvního, protože jsem chtěla tajně sníst ještě jednu porci toho dobrého jídla a to bez jeho olizování.
"Anne-chan!" Zaslechla jsem jeho volání.
"Co?" Zvědavě jsem přišla až ke dveřím do koupelny, abych slyšela, co bude říkat.
"Pavouk." Naježili se mi vlasy, když to řekl.
"A?" Proč to říká zrovna mě? Nesnáším pavouky.
"Nemohla bys ho vyhodit z okna? Prosím…" Říkal to, jako by se ho bál.
"Um, asi jo." Sice jsem se příšerně štítila, ale zkusit to přeci mohu, nebo ne?
"Pojď sem, je odemčeno." Vybídl mě. A tak jsem otevřela dveře a k tomu rychle zavřela oči. Zřejmě na mě civěl jako na blázna.
"Kde… Kde je ten pavouk?" Ptala jsem se nejistě a ucítila jsem velice známí knedlík v krku.
"Nikde." Zasmál se. "Na všechno mi skočíš, má milá Anne… Udělej ještě dva kroky dopředu." Chtěla jsem couvat, ale nevím proč, nohy mě neposlouchali a udělali to, co řekl.
"Ale…" Na jazyk se mi dralo všechno možné, ale jen co se mě dotkl, vše se ztratilo. Co to k sakru je?
"Neboj se." Nebyl to strach, ale co potom?
"Já, já se nebojím." Řekla jsem rázně. "Ale, asi…" Co mám říct? Jazyk se mi svázal do tolika uzlů, že už nemůžu říct to hlavní slovo… Ne…
Za malou chvíli už jsem ucítila na své kůži vodu a…
"Otevři ty oči Anne, neoslepneš přeci." Přemluvil mě, opatrně jsem otevřela oči. "Podívej se mi do očí, Anne…" Zvedl mi bradu.
"Ty!! Jak jsi to mohl udělat? Ovládal jsi snad moje tělo? Nikdy bych…" Že bych nikdy nic podobného nedokázala? V tom se mi však vybavilo několik vzpomínek… Madara? Bez trička… Bez všeho… Omdlela jsem… To přeci není možné, že bychom…
Probudila jsem se. Byla ještě tma, ale venku se zablýsklo, po té následovala ohromná rána, muselo to být někde poblíž. Ustrašeně jsem se schovala pod deku, ale to mi vůbec nepomohlo. Odkryla jsem se a zjistila, že mám na sobě Madarovo tričko, jen to tričko. Zrudla jsem a hned se mi vybavil důvod, proč ho asi mám na sobě. Pomalu jsem se vydala do kuchyně a přes ní až do obývacího pokoje, kde na pohovce spal Madara. Svítilo se tam, ale spal. Tiše, i když jsem nemusela, protože ty ohromné rány venku by ho jistě probudili mnohem lépe, než mé tiché kroky.
Nechápala jsem sama sebe, ale lehla jsem si vedle něho. Jako by na to čekal. Objal mě, přikryl dekou a zhasl světlo.
"Teď už se bojíš?" Rozbušilo se mi srdce, musel to slyšet, a pokud ne to, tak rozhodně cítit.
"Ano." Přiznala jsem se tiše. Co to… On měl na sobě zas jen župan. Tiskl mě k sobě, už jsem se bouřky tolik nebála.
"Víš, proto jsem tu." Zašeptal mi do ucha. Podruhé jsem mu byla vděčná.
Ráno mě probudilo sluneční světlo. Chtěla jsem vstát, ale uvědomila jsem si, že na sobě nic nemám. Madara si asi své tričko vzal na sebe. Spatřila jsem obrovský černý plášť s červenými mraky. Bude jistě Madarův, snad nebude vadit, když si ho půjčím. Oblékla jsem si ho a pokračovala do kuchyně, kde něco hledal.
"Anne? Nevidělas tu někde med?" Ptal se a ještě se na mě nepodíval.
"Ne." Přiznala jsem, protože v kuchyni se zatím motal jen on.
"Kde může být…" Ptal se sám sebe, potom se ale otočil na mě. "To!" Vykřikl a chtěl pokračovat.
"Co je?" Pochopila jsem, že myslí ten plášť. "Hej!" Snažila jsem se z něho vyprostit alespoň jedno slovo, vypadalo to však, že se mnou mluvit nebude. Dotkla jsem se jeho ruky.
"Co když teď bude zlá? Zapomene na všechno… Kde vůbec vzala můj plášť? Nepromluvím na ni, leda že by mi rozvázala jazyk…"
Zlá jistě nebudu, vždyť mi ten plášť sluší. Popadla jsem ho za ty jeho pačesy a stáhla ho o trochu níž. Nemohl se bránit. Hleděla jsem na něho teď vražedným pohledem a přemlouvala se k tomu, co musím udělat. Nakonec jsem se vzchopila, odpojila některé nervy a pokusila se mu rozvázat ten jazyk.
"Anne…" Chtěl hned mluvit jinak, ale to se mu nepovedlo.
"Proč nemůžu mít na sobě ten plášť?" Vyzvídala jsem.
"Můžeš, sluší ti a…"
"A?" Co to chtěl k sakru ještě dodat?
"Um…" Přitiskl mě k sobě. "Už konečně pochop…" Něco se mi vybavilo. Zahrada, Madara bez trička, květiny… Vyznal mi tam lásku…
"Chápu." Usmála jsem se a políbila ho na rty. Udivilo ho to, ale hned zareagoval. Ten den patřil k těm nejdivnějším dnům, jaké jsem kdy prožila.
"Cože jste?!" Vykřikla Misuki, když jsem zase seděla u ní v pokoji a vylíčila jí do podrobna vše co se stalo.
"No…" Ještě jednou jsem jí zopakovala, co se stalo předposlední den na tom ostrově.
"Jsi blázen, není normální abys… Je na tebe moc starý a…" Snažila se vymyslet nějakou narážku, aby mi Madaru zprotivila, ale mohla si říkat, co chtěla, mě to opravdu nerozmluvila…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama