Madara a já 8

28. července 2012 v 2:56 | Anne-chan |  Madara a já
Madara:
Ještě chvilku jsem pozoroval tu roztomilou tvář a pak šel do jiné místnosti. Nedokázal jsem unést to, že si Anne-chan pamatuje vše, jen ne mě. Nechal jsem slzy, ať si klidně stékají po mých tvářích, nedokážu se ovládat, jsem slabí, slabí.
"Anne-chan, proč?" Ptal jsem se sám sebe šeptem. Měl bych informovat Itachiho, je to přeci jediný člověk, kterému jsem kdy co řekl. Uklidnil jsem se, setřel další nával slz a zvedl se z podlahy na chodbě. Došel jsem až k telefonu, vytáhl z kapsy u volných tepláků telefonní číslo a vytočil jej. Zvedla to Misuki. Ovládal jsem svůj hlas.
"Misuki… Je tam Itachi?" Snažil jsem se, jak to jen šlo, ale i tak musela poznat, že mám jinačí hlas.
"Co je, plechovko? Anne ti něco udělala? Itachi se šel projít, měl by se vrátit do několika minut." Oznámila mi a vyčkávala mou odpověď.
"Hmm…" Mám jí to říct? Mám? Zhluboka jsem se nadechl. "Jde o Anne, víš, potřebuji se Itachiho na něco zeptat.
"Cože? Nemyslíš náhodou že…" Chtěla už začít s poučováním a tím, jak porušuji pravidla.
"Ne, chci se ho zeptat na něco jiného, kdybych se ale zeptal tebe, tak to nedopadne dobře." Vysvětlil jsem jí to. Po chvilce mě pozdravil Itachi.
"Co že udělala?!" Vykřikl, když jsem mu to sdělil.
"No prostě skočila do toho roztříštěného ledu. Má to teď své následky, pamatuje si všechno, kde bydlí, jak se jmenuje, co se stalo… Al-e…" Neudržel jsem se. "Mě si nepamatuje, neví, kdo jsem, co tu dělám, prostě vůbec nic." Už jsem nemohl normálně mluvit, vůbec to nešlo.
"Uklidni se, Uchiho Madaro!" Zařval na mě Itachi, doufal jsem, že to neslyší Misuki, utahovala by si ze mě ještě víc, ani nevím, proč.
"Ale to nejde…" Namítl jsem.
"Jde, musíš se s tím nějak vypořádat, za chvilku se vrátí Misuki z koupelny, rád bych se dozvěděl, proč mám rozbitý zámek u deníčku, tak bychom to měli ukončit." Snažil se mě odpálkovat.
"Co mám dělat?" Vyhrkl jsem ještě.
"Zatím se musíš ovládat a nechat Anne, aby se vrátila do normálu, pokud si nevzpomene, budeš muset začít znova, není vůbec pravděpodobné, že to bude jako dřív. Minato říkal, že jsme tu pro ně, ale nemusí tomu tak být pokaždé." Jeho hlas byl teď trochu zklamaný, protože dobře věděl, jak mi asi je.
"Dobře." Odpověděl jsem a rychle se rozloučil. Sklouzl jsem na zem, co když už si nikdy nevzpomene, co když se na mě ani nepodívá… Honilo se mi hlavou tolik myšlenek, že jsem je nestíhal vnímat. Asi jsem opravdu nevnímal, protože jsem sklouznul na zem a dal si pořádnou ránu do hlavy.
Anne-chan
Probudila mě dutá rána. Co to asi bylo? Pokusila jsem se vstát, teprve teď jsem si mohla všimnout obvazů po celém svém těle. Vlastně jsem toho na sobě moc neměla, přetáhla jsem si opatrně přes hlavu svoje oblíbené tričko a vyšla na chodbu. Hned jsem zjistila, kdo je původcem té rány. Madara seděl na zemi a držel se za hlavu.
"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho starostlivě a podívala se znovu do těch očí, už nebyli tak cizí, i tak to byl nezvyk. Nechtěl se mnou mluvit, nechápala jsem proč…
Nechala jsem ho tam tedy sedět, nic jiného mi ani nezbývalo. Kousek vedle na zemi ležel papírek. Přečetla jsem na něm, že je to číslo na Misuki. Hned jsem ho popadla.
"Itachi?" Zklamaně jsem chtěla položit telefon.
"Ne, počkej Anne, vysvětlím ti to." Zastavil mě.
"Dobře, poslouchám." Polkla jsem a připravovala se na jeho nudný proslov, tedy podle Misuki jsou jeho proslovy nudné. Stejně jako když mi něco vysvětloval Madara.
"Madara!" Vykřikla jsem.
"Cože?" Zeptal se udiveně, když jsem ho přerušila hned na začátku.
"Madarovi proslovy, nevím, kde jsem to vzala, ale nějak mi to přišlo na mysl." Chtěla jsem najít ještě něco, ale nic tam nebylo, proč to tak musí být.
"No, alespoň něco, teď poslouchej, Anne. Madara je u tebe ze stejného důvodu, jako jsem já u Misuki. Víš proč?" Nebyla to těžká otázka.
"Ano, vím. Máte nás převychovávat, ale vlastně jsem u nás kvůli něčemu jinému." Začala jsem, ale zarazil mě.
"Jak to víš?" Zněl trochu jako by byl na rozpacích.
"Madara mi to řekl." Zase jsem mluvila o Madarovi, kde se to ve mně bere, ale když chci přemýšlet normálně, tak ani ťuk.
"Perverzák jeden!" Zlobil se Itachi. "Myslím, že toho víš až moc, jen prostě nedokážeš normálně mluvit." Oznámil mi.
"A proč se mnou Madara nemluví?" Zeptala jsem se ještě rychle, než stihl hovor ukončit.
"Neboj se, on začne mluvit, jen co přijde pravá chvíle." Po tom jsme se už museli rozloučit. Položila jsem papírek s číslem na malou skřínku. Udělala jsem ještě pár kroků a pak se mi podlomily nohy.
"Dávej pozor, prosím." V půlce věty se Madarovi zlomil hlas. Stihl mě jen tak, tak zachytit.
"Děkuju." Obdařila jsem jej přívětivým úsměvem. Nechtěl mě však vůbec pustit. Stále se na mě díval s ruměncem ve tváři.
"Anne-chan." Zašeptal moje jméno. Postavil mě na nohy, ale stále se neodhodlal k tomu mě pustit. Pevně mě objímal. Všimla jsem si, že je tak o dvě hlavy větší než já.
"Au. Moc mě mačkáš." Opravdu mě už vše dost bolelo.
"Měla by sis zas jít lehnout, Anne-chan." Bylo to zvláštní, mluvil tak klidně, tiše, jemně a starostlivě. Ten hlas mi začínal být docela příjemný. Pokusila jsem se o několik kroků do pokoje, kde jsem předtím spala, ale znovu se mi podlomily kolena, Madara mě tam musel donést. Položil mě do peřin s bolestivým pohledem a zároveň tak něžným že jsem se až divila, kolik citů najednou z něho srší. Cítila jsem to jedním dotekem. Položila jsem mu dlaň na tvář. Přímo to z něho vyzařovalo.
Všude už byla tma, vstala jsem a tiše šla ven z pokoje, kde vlastně spí Madara? Dopochodovala jsem do obývacího pokoje. Ležel na zemi, schoulený do klubíčka a tvářil se opravdu hodně zmateně. Usmála jsem se, nic už mě moc nebolelo, napila jsem se v kuchyni vody a vrátila se do postele.
Že by sladké probuzení? Vůbec nic mě nebolelo. Také jsem na sobě měla jen svoje tričko a kraťasy.
"No to si ze mě dělá srandu." Zrudla jsem. "Co když ale už dávno viděl vše, potom…" Problesklo mi hlavou několik momentů, hned jsem si uvědomila, že mé červenání a naštvanost jsou zbytečné. A i kdyby nebylo, mohu být ráda, že mi takto pomohl.
"Nechceš se odpoledne podívat na pláž? Nikdo tam nebude." Zeptal se mě Madara jen co jsem vkročila do kuchyně.
"Dobře. Jen nevím, jestli mám plavky." Konstatovala jsem.
"Říkám nikdo tam nebude, jsme totiž na menším ostrově, nikdo tu není." Moc dobře jsem věděla co tím myslí, ale, prostě bych nemohla.
"Já vím." Zavřela jsem oči. Je to snad jen sen, nebo se to děje doopravdy? Ucítila jsem jeho ruku na svém rameni.
"Půjdu se podívat po těch plavkách, zatím se nasnídej." Věnoval mi svůj vzácný úsměv a odešel. Jak jsem na to přišla? Vzácný úsměv? Opřela jsem se čelem o desku stolu. Vše se ale zase rychle rozplynulo.
"Je ti něco?" Staral se, když se vrátil. Rychle jsem zvedla hlavu.
"Ne, jsem v pořádku." Ujistila jsem ho.
"Ty nemáš hlad?" Podíval se na mou snídani.
"No…" Také jsem se tam podívala, bylo toho tolik, že by mi to vydrželo na celý den. "Myslíš, že to dokážu sníst?" Tázavě se na mě podíval.
"Jo, myslím, že to dokážeš sníst, úplně všechno." Ohradil se. Asi špatně vidí, nebo co. Popadla jsem do ruky kousek jídla a nacpala mu ho do pusy.
"Na to můžeš zapomenout mistr šéf kuchař. Ty budeš jíst taky." Nakonec jsem ho přesvědčila a věřte nebo ne, všechno jsme to zbouchali.
"Co budeme dělat teď? Do odpoledne je ještě času dost." Vyzvídala jsem.
"A co když půjdeme už teď, vadilo by to?" Tušila jsem, proč je tak nedočkaví a tak jsem kývla.
"Dobrá." Ale nasadila jsem tázavý pohled.
"Plavky máš na posteli." Oznámil mi a tak jsem se šla převléct. Když jsem se vrátila, už tam na mě čekal, také v plavkách. Společně jsme se vydali na pláž, kde svítilo slunce a bylo rozhodně větší teplo, než v domě.
"Ta voda je studená." Vyjekla jsem, když se mi přes nohy přelila vlna.
"Cože?" Chtěl hned něco namítat, ale když zjistil, že to byl jen první dojem, hned se uklidnil.
"Být tu Misuki, tak tě utopí." Rozesmála jsem se.
"A být tu Itachi tak máme po zábavě." Přidal se ke mně.
"Ale ne, Itachiho bych do vody zrovna hodila, třeba by mu spadla gumička." Zašklebila jsem se trochu škodolibě.
"Pozor, Anne-chan, nebo tě spláchne vlna." Upozornil mě, ale pozdě, a protože nestál moc daleko ode mě, stáhla jsem ho pod vlnu taky.
"Takhle ti to sluší víc." Myslel si, že vtipkuji, ale tentokrát tomu tak nebylo.
"To není vtipné, Anne-chan." Začal.
"Ne, není." Cákla jsem na něho vodu, tak že zamrkal, aby jí dostal z očí. "Slzy ti nepomůžou." Tentokrát jsem zavtipkovala.
"Anne-chan!" Cítila jsem, že teď přijde pomsta. Vůbec mi to nevadilo, nic zábavnějšího jsem neprožila, přitom jsem cítila jeho pohled na celém svém těle. Chápala jsem, proč mu Itachi říká pervezrák.
"Už asi půjdeme, ne?" Zeptal se mě, když se už stmívalo. Jen jsem přikývla a následovala ho ven z vody. Byla mi docela zima, když už jsem se necákala ve vodě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama