Madara a já 4

28. července 2012 v 2:59 | Anne-chan |  Madara a já
Když jsem dojedla, zaslechla jsem jak Madara řve. Než jsem se nadála, stál za mnou. Nechápala jsem proč, pak jsem ale zahlédla Misuki. Nechápala jsem, kde vzala velkou železnou trubku, ale prostě jí držela.
"Klídek Misuki." Vzala jsem jí trubku z rukou a položila jí na zem.
"Promiň, ale tys mi dovolila, že ho můžu drsně vzbudit." Tvářila se dotčeně a natahovala se po trubce.
"Ale neřekla jsem, že ho máš zabít." Cítila jsem jak se za mnou Madara klepe.
"Tak nic. Já ho nechtěla zabít." Vymlouvala se.
"Dobře." Lehce jsem se usmála a vrátila jí trubku. Odpochodovala s ní do mého pokoje a sbalila si svoje věci.
"Á, Anne, dneska u tebe nemůžu zůstat, protože už něco mám." Oznámila mi, když odcházela ven se svými věcmi.
"To nevadí." Odvětila jsem a zavřela dveře. "Tak to bylo fakt divný ráno." Prohodila jsem a vrátila se do kuchyně. Až teprve teď jsem si uvědomila, že mam na sobě jenom pyžamo. A také, že na mě Madara celou dobu zírá. Ještě se trochu klepal a snažil se udělat krok dopředu.
"Prober se." Natáhla jsem k němu ruku a on jí rychle chytil.
"Já nespím." Zašeptal a zatřepal hlavou.
Nevěděla jsem, co budu dneska dělat. Potom jsem si vzpomněla, že jsem se nedávno dívala na ceduli, že je, otevřely nové koupaliště a venku je dnes obzvlášť velké horko. Vyběhla jsem znovu k sobě do pokoje a začala se hrabat ve skříni. Nakonec jsem našla to, co jsem hledala. Naházela jsem to do tašky a převlékla se do plavek. Přes ně jsem přetáhla volné tričko a kraťasy.
"Kam jdeš?" Vyzvídal Madara, když jsem se zastavila u dveří, abych si vzala boty.
"Chtěla jsem se jít mrknout na to koupaliště, pojď taky, jestli máš plavky." Prohodila jsem, ani jsem nad tím nepřemýšlela.
"Tak jo, počkej na mě malou chvilku." Opravdu jsem nečekala dlouho, hned byl zpět a nedočkavě stál na schodě.
Tak jdeme. Otevřela jsem a vykročila do horkého dopoledne.
Nějakou dobu jsem seděla u stolu a chladila se ledovou limonádou. Potom jsem zpozorovala Madaru, jak leží na hladině vody a nehýbe se. Jeho styl odpočinku. Zasmála jsem se, až mi zaskočilo pití. Rozhodla jsem se, udělat si z něho srandu. Vydala jsem se za ním do vody. Moc lidí tam nebylo, ale nemohl vědět, že jsem to já, protože měl zavřené oči. Doplavala jsem až k němu, voda byla dost ledová, ale pomalu jsem to přestala vnímat. Položila jsem mu ruku na hrudník. Trhl sebou, rychle se vynořil z vody a popadl mě kolem pasu. Nijak jsem to nestihla zaregistrovat, ale najednou jsem letěla vzduchem a víc už si nepamatuju.
Probudila jsem se ve svém pokoji, sluníčko mi svítilo do očí. Co se to stalo? Co je dnes za den? Bolela mě hlava. Posadila jsem se, měla jsem na sobě pyžamo. Že by to byl jen sen? Zatočila se mi hlava. Jestli to byla skutečnost, tak mě musel někdo převléknout.
Vstala jsem a nevnímala palčivou bolest hlavy, žeber a jedné nohy. Prostě jsem se vydala dolů. V obývacím pokoji jsem se posadila na zem a opřela si hlavu o zeď. Bylo mi vážně divně. Co se to děje? Všechno mě bolí, jak se to stalo? Zavolala jsem na Madaru. Vyděšeně běžel za mnou.
"Co tu děláš?" Přistoupil ke mně.
"Nevím, prostě jsem nechtěla být tam nahoře." Vysvětlila jsem mu. "Co se stalo?" Opravdu mě moc zajímalo, co se mi stalo, jak jsem se dostala domů a jak to, že mám na sobě pyžamo.
"Já… Je to všechno moje chyba." Svěsil hlavu a posadil se vedle mě. "Jak ses mě dotkla, lekl jsem se a potopil se pod vodu. Nevěděl jsem, že jsi to ty a tak jsem se chtěl bránit. Prostě… Vyhodil jsem tě do vzduchu a… Ty… Dopadlas na beton kousek od vody… Teprve potom jsem si všiml, že jsi to ty… Je mi to hrozně moc líto Anne… Nikdy bych ti nechtěl ublížit, to přeci víš…" Bylo na něm vidět, že je mu to opravdu líto. On za to přeci nemohl, zavinila jsem si to sama. Nedokázala jsem v tu chvíli však nic říct. Prostě jsem asi ztratila vědomí a probudila se zase ve své posteli. Tentokrát už byla tma. Zamžourala jsem a na kraji své postele spatřila něco, co tam jindy nebývá. Madara spal u mojí postele. Nechápala jsem sama sebe, ale položila jsem mu ruku na hlavu a usnula.
"Anne." Že by hlas někoho ve snu? Pohnula jsem se. Najednou jsem ucítila něčí dech na své tváři.
"Ne!" Vykřikla jsem a otočila hlavu na druhou stranu. Až když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že na mě Madara zírá. Nejspíš se mě jen snažil probudit.
"Nemáš hlad?" Jeho pohled byl tak jiný, než kdykoliv předtím. Takový… Nedá se to popsat, prostě jiný.
"Trochu ano." Kývla jsem a začala se soukat ven z peřin. Jen co jsem se však postavila, zatočila se mi hlava a padala jsem zpět. Madara mě rychle chytil do náruče a odnesl až do kuchyně.
"Dobře a co by sis přála? Udělám cokoliv." Zapřemýšlela jsem. Mám ráda spoustu jídel, ale dlouho už jsem nejedla nudle.
"Tak třeba rámen?" Zeptala jsem se unaveně a pohlédla na něho.
"Jasně, jdu na to." Vařil opravdu dost rychle a všechno to chutnalo moc dobře.
"Hele… A jak to že mám na sobě to pyžamo… Um, sama jsem se asi nepřevlékla co…" Konstatovala jsem. I ze zadu jsem zpozorovala, jak se Mada začal červenat.
"Nemohla jsi přece zůstat v plavkách a tak jsem tě převlékl." Ani rajče není tak červené, jako byla teď jeho tvář. Teď si vzpomínám, že když mě nesl, zahlédla jsem v koupelně ručník od krve. Tím se to vysvětluje.
"Pro tentokrát to nechám být." Řekla jsem jen a popadla velkou misku, kterou mi podával. Úžasně to vonělo. Bez dalšího mluvení jsem se dala do jídla.
Cítila jsem se jako vyměněná, jako by mě v tu chvíli nic nebolelo. Vydechla jsem horký vzduch z pusy.
"Děkuju." Usmála jsem se a vrátila mu již prázdnou misku od jídla. Také se trochu usmál, ale nebyl to ten starý úsměv. Byl to divný výraz, plný vinny a já s tím nedokázala nic udělat.
"To je asi vše, co pro tebe můžu udělat, nemusíš mi za to děkovat." Jeho hlas se skoro ztrácel, nebo jsem snad ohluchla? Ne to ne, musel to dělat on. Nakonec se sebral a šel nahoru. Já jsem se rozhodla, že si dám pořádnou koupel, kdo ví, jak dlouho jsem se nemyla. S plným žaludkem už se mi hlava tolik netočila a tak jsem se dokázala vyškrábat až nahoru.
Po hodině jsem konečně vylezla z koupelny. Byla mi docela zima, ale na druhou stranu mi to nevadilo. Potichu jsem otevřela dveře svého pokoje. Najednou jsem však něco zaslechla. Bylo to snad vzlykání? Po špičkách jsem došla až k pokoji, kde spal Madara a nakoukla pootevřenými dveřmi dovnitř. Byl to on. Seděl na posteli a tiše vzlykal. Vůbec si nevšiml, že jsem vešla a štrádovala si to rovnou k němu.
Položila jsem mu ruku na rameno. Jen vzhlédl a já spatřila to, co jsem ještě nikdy neviděla. Měl sice zarudlé oči, ale zatím jsem se omezila na to, že mají nějakou tmavou barvu. Teď jsem však do detailu viděla, že jsou tmavě modré.
"Je… Je… Je to… Moje… Vinna…" Vzlykal a po tvářích mu tekly slzy. Vlastně mi ho bylo docela líto. Objala jsem ho. Nejspíš ho to udivilo, protože sebou trhnul.
"Ne. Není to tvoje vinna. Můžu si za to sama. Jen jsem si z tebe chtěla vystřelit a tak jsem šla vyzkoušet, jak zareaguješ. Tvá reakce byla taková, jaká byla. Nemusíš se mi omlouvat, také bych se bránila. Rozhodně to ale bylo bezpečnější, než kdybych něco takového udělala Misuki." Zasmála jsem se. "Misuki by mě na místě zabila, utopila by mě a rozdupala."
"Nesrovnávej mě s Misuki. Ona by ti nic neudělala, je to přece tvoje kamarádka. Zato já jsem tě mohl zabít." Stále se snažil to svalit na sebe. Nenapadalo mě vůbec nic, jak mu to všechno vykroutit. Nedokázala jsem pořádně přemýšlet, dokud jsem nepocítila jeho ruce na svých zádech a jeho dech na svém krku. Tiskl mě k sobě. Stále ještě jsem cítila zbytky jeho slz, ale pomalu ustupovaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama