Madara a já 12

28. července 2012 v 2:53 | Anne-chan |  Madara a já
"Anne, přestaň s tím!" Okřikl mě, když jsem chtěla pokračovat a zajít ještě dál.
"Co ti tak najednou přelítlo přes nos?" Zašklebila jsem se.
"Mě, mě nic přes nos nepřelítlo, ale ty se chováš nějak divně. Je to až podezřelé." Pohladil mě po tváři a usmál se.
"Jako by ti to vadilo." Prohodila jsem a chtěla pokračovat. Zastavil mě ale.
"Měla by ses jít najíst." Nahodila jsem znuděný pohled a nechala ho, ať mi pomůže na nohy. Přišlo mi, že mě bere skoro jako hadrovou panenku, se kterou si může dělat, co chce. Bylo mi však dost divné, že to nechce, tolik hodně divných dní, co jsme spolu a on má s něčím problém, to se musí vyřešit.
"Co jsi udělal k jídlu vlastně?" Ani nemusel odpovídat, protože na stole toho bylo zase tolik, že by to ani nevyjmenoval. Pustili jsme se do jídla. Celou dobu jsme byli zticha.
"Je ti dobře? Vypadáš nějak, jinak." Prohodil.
"Mě? Mě je skvěle." Zazubila jsem se na něho, abych to dala dostatečně najevo. Stále mi nevěřil, ale mně to nevadilo, prostě jsem dojedla a odešla do koupelny. Nešel za mnou, zůstal tam a začal uklízet zbytky ze stolu.
Nebyla jsem tam ani moc dlouho, přetáhla jsem si přes hlavu Madarovo tričko, protože nic jiného jsem v koupelně nenašla a vydala se rovnou do svého pokoje, kde teď spal i Madara.
"Už spíš?" Ozvalo se zašeptání po půl hodině u mého ucha. Nespala jsem, nešlo to, nebyla jsem vůbec unavená, ale co jsem měla dělat.
"Ne." Odpověděla jsem mu. Opatrně si lehal vedle mě, ale zůstal mimo deku. To bylo divné, většinou nic takového nedělá. Ještě notnou chvíli jsem ho nechala, aby mě mačkal přes deku a pak se otočila.
"Co to… Anne, měla bys spát, zítra v poledne přijde inspekce, musíme ještě vše připravit a…" Nenechala jsem ho mluvit a dala mu svou ruku před pusu.
"Ty prostě moc mluvíš, samozřejmě že budu spát, ale zatím se mi ani trochu nechce, chápeš." Trochu jsem ho odstrčila na druhou půlku postele a vyškrábala se z deky, potom jsem ji přehodila i přes něho.
"Ale…" Namítal, bylo už pozdě, prostě jsem ho zabalila pod deku k sobě. Měl na sobě jen župan, že by proto zůstával mimo deku? Anebo se chtěl ubránit tomu, co jsem chtěla já.
"Ale, co?" Zeptala jsem se a zajela rukou pod jeho župan.
"Tohle nedělej!" Okřikl mě a popadl mojí ruku.
"Co je s tebou? Ještě před několika hodinami jsi byl až moc… A teď?" Poslala jsem k němu tmou vyčítavý pohled.
"Nic, jen prostě bych neměl… To jistě zjistí a Minato…." Zase do toho tahal všechny okolo. Vytrhla jsem se mu a šla do toho znovu. Zase jsem zajela rukou pod ten dlouhý župan a hladila ho po hrudi. Nijak mu to nevadilo.
"Ty, že bys něco neměl?" Zašeptala jsem. "Ale prosím tě…" Přitiskla jsem se k němu pod ten župan. Opravdu pod ním neměl vůbec nic, teda kromě sebe samozřejmě. Jistě hned zrudnul, škoda že jsem to nemohla vidět v té tmě.
"Anne-chan!" Nahlas polknul, nejspíš se snažil ovládat, ale nějak mu to nešlo.
"Heh, vadí ti snad něco?" Trochu jsem se posunula a pokračovala jsem v tom, co jsme dělali, než to překazil čas večeře.
"Už ne." Poddal se mým polibkům…
"Dobré ráno." Posadila jsem se a objala ho ze zadu. Ještě pořád na sobě nic neměl, stejně jako já.
"Uh. Anne, to bylo poprvé a naposled, je ti to jasné?" Otočil se a díval se na mě pohledem vraha.
"Naposled? Jak to myslíš?" Ptala jsem se ho smutně.
"Ano, naposled, kdyby tohle zjistily, tak je po mě, chápeš to?" Trochu jsem to nechápala.
"To se snad dá nějak zařídit ne?" Zabořila jsem obličej do jeho vlasů. "Promluvíme si s Minatem. No?"
"Možná je to řešení, ale co když to k ničemu nepovede? Anne, já tu jsem od toho, abych tě převychovával a ne abych s tebou spal." Sklopil hlavu. "Vlastně by ses mě měla bát."
"Bát se tebe?" Pustila jsem ho. "To přeci nejde, i kdyby ses tvářil sebe víc nebezpečně, bát se tě nebudu." Políbila jsem ho na rameno, na to místo, kam jsem ho včera večer kousla. "Co to…" Přejela jsem přes to rukou. Otisky, které zbyly po mích zubech, byli světle modré.
"Použil jsem chakru, takhle mám jistotu, že jsi na živu. Toto místo, bude mít vždy stejnou teplotu jako je teplota tvého těla. Takže, když mi Misuki řekne, že jsi zemřela jen ze srandy, tak budu mít jistotu, že tomu tak není." Dovysvětlil mi, jak to vyřešil.
"Tak že naposled?" Pochybovačně jsem se po něm podívala a šla se obléknout.
"Anne, ale to je jen pro bezpečnost. Záleží mi na tobě, jako na ničem a nikom na světě." Popadl mou ruku.
"Vážně, odmítáš jedno, ale záleží ti na mně?" Byla jsem hrozně zmatená, co to v té jeho duté palici asi je? Že by čtyři části? Zabiják pro všechny případy, magor pro dobu neurčitou, inteligentní člověk pro deset minut a ta čtvrtá? Perverzní človíček se zmateným mozečkem. Stačí jen přepnout.
"Anne, víš. Nechci ti ublížit, nechci tě opustit a už vůbec nechci, aby k tobě přidělili někoho jiného." Posadil mě na svůj klín a objal mě. "Je to pro mě opravdu těžké, ale nemohu zajít moc daleko a nemohu tě ani nechat jen tak."
"A pro mě je to podle tebe lehké? Jen se dívat na to, jak se snažíš udržet v klidu, jak neustále přemýšlíš nad něčím, co se nedá domyslet. Kontroluješ mě skoro na každém kroku, jaká by to byla tragédie, kdyby mě škrábla kočka. Proč to všechno." Stále jsem ještě potřebovala vysvětlení, byla jsem v tu chvíli nejzmatenějším člověkem, jaký může být.
"Jsou určitá pravidla, kterými se musím řídit a to že tě miluji, pro radu nic neznamená a to, jak moc tě chci, pro mě znamená tolik, že se musím udržet, nechci o tebe přijít, tak to pochop!" Nehodlal mi to ještě znovu opakovat.
"Dobře, už to chápu. Můžu…" Polkla jsem, protože jsem se bála, aby něco nenamítal. "Můžu tě alespoň, naposled… Pro dnešek." Jen kývl hlavou. Jemně jsem ho políbila, bylo to najednou tak vzdálené a chladné, jako bych políbila kámen. Bylo mi to svým způsobem tak líto. Najednou, jako by mě opustil, odešel co nejdál, abych ho už nikdy neviděla, aby mě už nikdy nezranil.
"Tak, asi bychom se měli obléct, kdo ví, kdy přijde ta inspekce." Pustil mě, ale já se ani nepohnula. Dál jsem se k němu tiskla jako klíště.
"Až mi slíbíš, že to nebylo naposled." Stála jsem si za svým.
"No, tak dobře." Usmál se. Pustila jsem se a vzala si na sebe ještě tepláky, které jsem předtím nestihla.
"Co si dáš k snídani?" Vyptával se, abychom už konečně změnili téma.
"Ty se ptáš, co chci k snídani? Zase? A stejně toho uděláš tolik, že si ani nevyberu. Nechám to tedy zase jen na tobě." Oplatila jsem mu úsměv. Nějak mě to zahřálo u srdce. Musíme to nějak vyřešit, přeci ho nenechám odejít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama