Lék

29. července 2012 v 3:34 | Anne-chan |  Anne and Konohamaru jednorázovky
Aww.. tak jsem se dala do psaní.. Je to ff Anne a Konohamaru... :3 Je nám tady tak.. já nwm xDD mno patnáct.. šestnáct ?_? :DDD joo sem prase já to vím :DD Měla jsem to rozepsané asi už čtrnáct dní, ostatní ff co jsem přidávala jsou staré jen okopčené ze starého blogu, ale tohle je aktuální. Neposlušná Anne-chan v akci.. xD No počkejte, na začátku to sice vypadá nevinně, ale Anne tam opravdu zlobí.. na konci xDDD (joo.. chtěla jsem zvolit opravdu perverzní konec, ále už se mi chce spát, tak že to promyslím před tím než usnu a napíšu to do něčeho dalšího.. Enjoy ^^
Anne kulhala po jedné z krajních docela úzkých ulic v Konoze. Přinesla si šrám přes celou nohu z mise. Začalo pršet, ledové kapky jako by jí táhly s sebou dolů k zemi… Upadla přímo do blátivé kaluže a už se nemohla zvednout. V tu chvíly oblohu prořízl plesk. Anne si zakryla obličej dlaní, ve chvíli však usnula.
"Anne-chan!" Stalo se to ale přímo před Konohamarovím domem. Jen v teplákách vyběhl ven a zvedl ji do náruče. Odhrnul z její tváře zablácené pramínky vlasů. "Anne-chan, vypadáš hrozně, takhle tě nemohu nechat ani tady venku, ani u tebe doma." Šeptal k ní a odnášel jí k sobě domů.
Její oblečení dal všechno vyprat a samotnou Anne položil do napuštěné vany, jen její zraněnou nohu nechal, mimo a opatrně ji omýval. Nakonec ji zabalil do ručníku a odnesl do svojí postele, kde obvázal vyčištěné zranění…
"Huh, k-kde to jsem?" Otevřela jsem oči a rozhlédla se po prostorné místnosti. Na hodinách bylo půl šesté ráno. V mírném šeru jsem začala rozpoznávat Konohamarovu ložnici. Pohnula jsem celým tělem, že se protáhnu, ale pravou nohou mi projela palčivá bolest. Levou ruku jsem měla uvězněnou v pevném sevření. Pootočila jsem hlavu a spatřila naježené hnědé vlasy. "Konohamaru…" Zašeptala jsem a volnou rukou se ho dotkla. Lehce jsem ho hladila. Po té jsem znovu usnula…
"Anne-chan tak už jsi vzhůru." Zamžourala jsem a pohlédla do Konohamarovi tváře. Lehce se usmíval, ale bylo vidět, že je trochu ustaraný.
"Hai, um arigatou gozaimasu." Nevěděla jsem, co víc na to všechno říct.
"Jak se cítíš?" Přišel až ke mně a pomohl mi, abych se posadila.
"Docela dobře, jen mě pořád pálí ta noha." Upozornila jsem ho na své zranění ze včerejšího dne.
"Jo, znovu ti to vyčistím a zapojím lék, který mi dala Tsunade-sama." Zamrkala jsem překvapením.
"Ona o mě ví?"
"Ano, ale je jediná, nikomu dalšímu jsem to neříkal, ostatní si myslí, že ses z mise ještě nevrátila. Nebylo by se co divit, původně jsi tam měla být mnohem déle. A Iruka-sensei by začal šílet, kdyby zjistil, že jsi u mě, nebo ne?" Odkryl deku jen v místě, kde byla má pravá noha. Trochu jsem to nechápala. Nadzvedla jsem deku a podívala se pod ní. Pode mnou byla jedna velká osuška, ale na sobě jsem nic neměla. Zrudla jsem jako rajče, ale pokoušela jsem se to zamaskovat.
"J-jo a-asi by pořádně v-vyváděl." Zakoktala jsem.
"He?" Podíval se na mě. Potom si uvědomil, co jsem asi právě udělala. "J-já ti to vysvětlím, to-to není tak jak to vypadá." Začal.
"Hm a jak to vypadá?" Uklidnila jsem se a pousmála se.
"N-no…" Nevěděl, co má říct, jen se také začal červenat.
"V pohodě, chápu to, asi jsem byla pořádně promočená, že?" Bylo to zvláštní, ale představa, že mě Konohamaru viděl bez oblečení, mi nijak nevadila.
"Zavíral jsem okno, když se zvedl vítr a kapky vody vlétali dovnitř a najednou jsem zaslechl plácnutí. Podíval jsem se dolů a zjistil, že to jsi ty. Odnesl jsem tě k sobě, tvé oblečení dal vyprat a tebe jsem umyl a odnesl sem. O-opravdu… S-snažil jsem se dívat jen, na tvůj obličej a tvé zranění…" Vymlouval se, ale bylo mi jasné, že kluka jen tak nedonutíte, aby se díval vedle, když se mu naskytne příležitost dívat se tam, kam nemá.
"Hehe."
"Nesměj se!" Vybuchl uraženě.
"Prosím tě, vážně je to v pohodě, nemusíš mi to tak vysvětlovat, přeci jen jsi mi pomohl. Teď už by se kolem mě sbíhali lidi, smáli by se mi kvůli blátu, ale taky by vyváděli kvůli zranění. Táta by mi pak ještě vyčítal, že jsem při boji udělala nějakou chybu." Najednou jsem si vzpomněla na to, proč vlastně mám to zranění na noze. Tedy spíš na otázku, proč… Zapomněla jsem snad, co se včera stalo?
"Huh?" Trochu vyvedený z míry si mě prohlížel, potom pokračoval v čištění rány. "Už to vypadá mnohem lépe než včera, ale zatím nebudeš moc chodit, abys nenamáhala svaly a zase se ti to neotevřelo."
"Tak že můžu jít jenom do koupelny a zase zpět?!" Skoumala jsem, co řekne dál.
"Ano, bude to tak nejlepší." Zůstal na mě viset pohledem.
"No dobře." Víc jsem se zabořila do polštáře.
"A co bys chtěla k snídani?" Snídaně? Vykoukla jsem zpoza deky a trochu přemýšlela.
"To je vlastně jedno." Po chvíli se vrátil s větší miskou rozdělenou na dvě části, v jedné byla rýže a v druhé ovoce. V druhé ruce měl ještě čaj.
"Nemusel jsi až takhle." Dobře jsem věděla, že to dělal sám, protože nechtěl, aby za něho někdo něco dělal.
"Musel." Podal mi to s úsměvem, potom si na sebe vzal jiné tričko. "Nevadí ti, že tu budeš chvilku sama? Musím podat Tsunade-sama hlášení o tom jak ti je." Oznámil mi a po té co jsem přikývla, odešel.
Vzala jsem hůlkami jeden kousek ovoce a jednu hrudku rýže. Obojí mělo stejný tvar. Po té co jsem dojedla, jsem vstala, oblékla si to tričko, které Konohamaru před chvílí svlékl a odnesla nádobí zpět do kuchyně. Při pohybu mě noha opravdu bolela, ale když už jsem vstala, přeci tu nezůstanu. Vrátila jsem se zase zpět do postele. Zjistila jsem, že je ta postel vlastně opravdu hodně velká.
"Jsem zpět." Ozvalo se z haly.
"Hai." Odpověděla jsem slabě, než jsem začala kašlat.
"Anne-chan!" Vběhl ke mně. "Včera ses nachladila, není ti zima? Dám ti ještě jednu deku." Při tom si všiml svého trička, které jsem si už nesundala, měl ho na sobě jen dnes necelou hodinu a tak jen vonělo tak jako on.
"Jo, je mi docela zima." Uhnula jsem pohledem.
"A neříkal jsem ti, že nemáš chodit?" Přiblížil se ke mně, až se dotkly špičky našich nosů. "Opravdu budeš chodit jen do koupelny, ano." Hypnotizoval mě.
"Dobře." Něco mi říkalo, abych ucukla, ale něco mi zase říkalo, abych zůstala tak jak sem, nebo spíš mě to tlačilo dopředu. Ještě kousek… Netrvalo to ani vteřinu a naše rty se dotknuly. Zděšeně jsem zamrkala, ale znenadání přišel zvláštní klid, pocit bezpečí, když se Konohamarovi paže ovinuli kolem mého těla. Opatrně zajeli pod jeho tričko a tak zůstali. Najednou se ale ozval zvonek…
"M-musím jít otevřít." Zašeptal, když se ode mě jemně odtrhl a spěchal ke dveřím.
"Konohamaru, říkali mi, že se Anne ještě nevrátila z mise a tak jsem s tebou chtěl mluvit." Iruka? Ztuhla jsem.
"O-omlouvám se Iruko-sensei, ale j-já nemám čas, nemohlo by to počkat na jindy?" Začala jsem pomalu roztávat, když se z toho Konohamaru chtěl nějak vysoukat.
"A, to se omlouvám já, přišel jsem nevhod, tak někdy jindy." Dveře se zase zabouchly a já s úlevou padla zpět na měkký polštář.
"Co myslíš, o čem by se mnou asi tak chtěl mluvit?" Ptal se mě hned, jak se vrátil.
"T-to nevím." Posadil se na kraj postele a nějakou dobu pozoroval podlahu, potom ale klesl vedle mě. Nejprve jsem se vyděsila, ale potom jsem zjistila, že usnul. Kdo ví, jak dlouho spal v noci. Posunula jsem se doprostřed a přitáhla ho k sobě. Mě se spát vůbec nechtělo, ale bylo opravdu krásné ho takhle pozorovat.
Nevím kolik uplynulo času, co jsem ho pozorovala, jak spí, ale začalo se stmívat. Opatrně jsem se zvedla a došla do koupelny. Chtěla jsem použít jen sprchu, aby to bylo rychlé. Pět minut jsem dokázala stát normálně na jedné noze, ale potom jsem se smekla a svalila se na zem, napadalo na mě pár šamponů, tak že to muselo být slyšet po celém domě.
"Anne-chan!" Čekala jsem to, vzbudila jsem ho svou nešikovností. Nevadilo mi, že za mnou přiběhl a šel mi pomoct, vadilo mi, že jsem ho vzbudila z toho sladkého spánku, vypadal tak nádherně. "Jsi v pořádku?" Přidržoval mě, abych sebou zase nesekla.
"Ne, není. Arigatou." Z ničeho nic na mě padla únava, zase jsem padala, dopad však byl do Konohamarovi náruče a víc si nepamatuji.
"T-tsunade-sama není to tak jak to vypadá!" Zase, zase Konohamarův hlas a… Někdo sahal na mojí nohu.
"Vždyť já nic neříkám. Přišla jsem jen překontrolovat, jak to vypadá." Byla naštvaná…
"D-dobře, ale proč v deset večer?" Zadrhával se.
"Protože nemám nic na práci." Snažila se vymluvit.
"A, jak to teda vypadá?" Změnil hned téma.
"Docela dobře, ještě pár dní a budeme moct nahlásit návrat Anne z mise. Hlavně ať se nezatěžuje a i do koupelny jí budeš pomáhat ty." Pustila mě a už jsem slyšela jen vzdalující se kroky. Potom další dotek, ale tentokrát to bylo na rty.
"Anne-chan, jak ti je?" Moc se mi to líbilo, za celou dobu předtím mě nikdy nepolíbil, ale teď hned dvakrát za jeden den.
"Úžasně." Jen trochu jsem otevřela oči, abych viděla jeho obličej. Vypadal ustaraně, ale i tak ospale, i když prospal půl dne, stále vypadal jako by nespal ani dvě minuty. "Měl by ses vyspat." Konstatovala jsem a prohrábla jeho tmavohnědé vlasy.
"Teď vážně, nebolí tě ta noha? Když mě o tom ujistíš, půjdu si lehnout."
"Ne, nebolí, vážně…"
"Dobře, tak já jdu." Chtěl se otočit, ale já ho popadla za ruku.
"Kam?" S údivem se podíval zase zpět na mě.
"No, t-totiž musím se jít osprchovat, než půjdu spát." Začal rychle.
"Aha… Dobře…" Vlastně to nebylo ani deset minut a byl zpět jen v kalhotách od pyžama. Lehl si na druhou půlku postele.
"Spokojená?" Také jsem byla trochu unavená, ale ne tolik jako on.
"Hai." Zatvářila jsem se trochu ďábelsky a přiblížila se k němu.
"C-co hodláš dělat?" Pozoroval mé pomalé počínání, dokud jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla. Zuby jsem zatáhla za šňůrku od jeho pyžamových kalhot. "Anne!" S přivřenýma očima jsem omrkla jeho obličej, vypadal probuzeně, až moc probuzeně. Pokračovala jsem. Stáhla jsem mu spodky a než stačil cokoliv namítnout, zmocnila jsem se objektu. "Heeeeeeeeeeee! Nepraštila ses nějak moc do hlavy v té sprše?!"
"Ně." Zamumlala jsem a chtěla se pustit do práce.
"Anne-chan, tohle si nech na jindy." S rudým obličejem mě přitáhl ke svému hrudníku a v rychlosti si natáhl zpět spodky.
"Co, vadí ti, že jsem z tebe viděla úplně všechno, jako ty ze mě?" Chtěla jsem dělat alespoň něco tam nahoře, ale i to mi bylo zakázáno. Držel mě dost pevně.
"Ne, nevadí, jenom jsi říkala, že mám spát, ale tohle mě spát opravdu nenechá." Říkal to skoro přísně.
"Gomenasai." Pronesla jsem a rukama přejela po jeho zádech.
"Oyasuminasai." Zašeptal a trochu povolil stisk.
"Oyasumi." Také jsem usnula. Tento den byl zvláštní, hodně zvláštní, třeba se mi zítra podaří dostat dál než jen k rozvázání těch hloupých tkaniček, na které teď… ZAPOMĚL!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lost Bloody Rose Lost Bloody Rose | E-mail | Web | 29. července 2012 v 13:27 | Reagovat

tak to je dobrý :D :D :D xDDDD Anne je teda ďáběl :D :D

2 Aya Aya | E-mail | Web | 24. srpna 2012 v 14:31 | Reagovat

ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá to bylo božský!!!!!!!!!!!!!!!!! heeej já chci pokračování =DDDDDDD prostě takovej odtažitej hej =DDDDDDD další!! =DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama